Carol Deppe napsala knížku, která má šanci stát se kultovním dílem nejen amerických nýbrž i českých a slovenských samozásobitelů. Nečetl jsem dosud poutavěji napsanou zahrádkářskou příručku, která by vynikla jak brilantní argumentací, tak i důsledně pragmatickým přístupem a záplavou informací podložených vlastní zkušeností.
Knížka The Resilient Gardener (Nezdolný zahradník) vyšla v USA v roce 2010. Na těchto stránkách jsem ji již zmiňoval a zveřejnil jsem zde překlad jedné její kapitoly věnované výběru kalorických a proteinových potravin pro případ, že by stav nouze učinil z vaší zahrady hlavní zdroj výživy. Nyní bych se rád ke knize ještě jednou vrátil.
Mnoho lidí vnímá zahradu jako jakousi estetickou kratochvíli. Když všechno klape, jak má, je zahrada zdrojem radosti a potěšení, místem relaxace a odpočinku. V náročnějších životních situacích, když na nás dolehnou těžkosti jako stáří, nemoc, stres v práci či ekonomická krize, se ze zahrady mžikem může stát zátěž navíc. Místo aby byla oporou, zvýší tlak a daný problém ještě zhorší. Tato úvaha a vlastně i životní zkušenost přivedly autorku knihy, Carol Deppe, k takovému pojetí zahradničení, které předpokládá, že se vždy něco pokazí, že se dějí nepředvídatelnosti, že krizové situace jsou přirozenou součástí života jednotlivce i širší společnosti. Tak se zrodila myšlenka nezdolného („resilientního“) zahradníka.
Kniha je poselstvím o proměně našeho světa a naléhavé potřebě adaptovat se na tuto proměnu. Lze ji číst jako příběh, jehož hlavní postavou je nezdolný zahradník, který se protlouká světem, jenž ztrácí svou někdejší stabilitu a musí odolávat jeho nástrahám a nečekaným zvratům. Ty přicházejí jako důsledek pokračujících trendů proměny zemského klimatu, astronomického zadlužování v ekonomice, vyčerpávání energetických a surovinových zdrojů a zamořování přírody toxickými látkami.
Nezdolný přístup k zahradě a zahradničení vyjadřuje Carol Deppe těmito slovy:
„Zahrádkáři a zahradníci často hráli hlavní roli, když šlo o udržitelnost jejich rodin a komunit v těžkých časech nejrůznějšího druhu. Dokázali byste to také? Nebo by vaše zahrada vůbec nefungovala, protože je zcela závislá na elektřině, zavlažování, ropě, na vstupech průmyslového zemědělství a na dopravní, finanční a sociální infrastruktuře, které jsou potřebné k doručení toho všeho?
Dokázali byste v reakci na danou situaci rozšířit svou zahradu tak, aby vás uživila? Nebo by její přínos nebyl téměř žádný, protože pěstujete jen květiny a přísady do salátů? Dokázali byste si vypěstovat významnější množství hlavních plodin, protože jste si to vyzkoušeli a naučili se to v době před krizí? Identifikovali jste konkrétní plodiny a odrůdy, které by dobře prosperovaly, pokud byste na nich skutečně záviseli? Dokázali byste je vypěstovat bez elektřiny, závlahy a importovaných hnojiv a semen? Zvládnuli byste to bez kultivátoru a bez pomoci traktoristy? Dokázali byste rozšířit svou produkci tak, abyste uživili i další lidi než jen členy své domácnosti? Dokázali byste poskytnout svá semena a zkušenosti jiným? Víte, jak získat vlastní osivo? Dokázali byste posloužit jako zdroj semen a znalostí pro svou komunitu?“
Primárním cílem zahradničení je pro Carol Deppe zajištění určité míry potravinové nezávislosti. Stoprocentní soběstačnost ovšem není v rámci posilování nezdolnosti nutná a mohla by být dokonce kontraproduktivní. Představa, že v případě krize budeme odkázáni jen na to, co si sami vypěstujeme, případně na to, co nám nabídnou naši nejbližší sousedé, je dle autorky zcestná. Lidé nebyli nikdy takto omezení. Pokud by ekonomická či energetická krize rozložila naše současné vzorce obchodování a toku zboží, netrvalo by dlouho a nahradily by je vzorce nové. Lidé se vždy specializovali a vždy mezi sebou obchodovali. Je to efektivní a výhodné. V případě skutečně závažné krize hrozí spíše to, že naše současné zaměstnání přestane fungovat jako spolehlivý zdroj příjmů. Nahradit by ho potom mohla svépomocná produkce plodin či osiva na prodej či na výměnu, neboť o takové zboží je v krizi zájem.
Autorka knihy trpí od dětství celiakií a je tudíž nucena držet přísnou bezlepkovou dietu. Její alergie na lepek dosahuje takového stupně, že nemůže jíst ani bezlepkové potraviny zpracované ve strojích, které byly použity k přípravě třeba pšenice, v níž je lepek obsažen. Protože bezlepková strava je drahá a stoprocentně bezlepková strava zřejmě i obtížně sehnatelná, dospěla Carol Deppe k tomu, že si podstatnou část potravin zajišťuje svépomoci.
Z jistého pohledu lidé na bezlepkové dietě předběhli o několik let vývoj společnosti. Utrácejí dnes za (bezlepkové) potraviny více než většinová populace a zažívají tak to, co nás možná během několika let čeká všechny při zhoršení ekonomické krize či výrazném nárůstu cen ropy a potravin.
Základem potravinové nezávislosti v pojetí Carol Deppe je pět surovin: Kukuřice, fazole, dýně, brambory a kachní vajíčka. Ty dokážou zajistit dostatečný kalorický základ stravy bez použití obilnin první skupiny, kam patří pšenice, ječmen, žito a oves – tedy plodiny velmi náročné na ruční pěstování, sklizeň a následné zpracování. Plně je nahradí kukuřice, která patří k obilninám ručně nejsnáze skliditelným a zpracovatelným.
Obr. výše: Moučný typ kukuřice Malované hory. Část z mé letošní sklizně.
Jelikož je výběr zúžen na pouhých pět základních potravin, může být každé z nich věnována samostatná kapitola. Ta zahrnuje následující informace:
- Jak se plodina pěstuje, sklízí, zpracovává, skladuje a semenaří.
- Jaké existují základní druhy a odrůdy, jejich výhody a nevýhody.
- Jednoduché, rychlé a ozkoušené recepty na přípravu jídel z dané plodiny.
Samostatné kapitoly jsou dále věnovány fyzické práci na zahradě a tomu, jak ji používat místo cvičení či sportu k posilování fyzické kondice, zahradničení v éře divokého počasí a klimatické změny, třiatřiceti pravidlům nezdolného zahradníka, potravinové resilienci, vodě a zavlažování, půdě a úrodnosti.
Veliký důraz je položen na semenaření a základní techniky šlechtění a selekce. Nezávislost na centralizovaných zdrojích osiva, genetická kontinuita semenařených odrůd, která umožňuje adaptaci rostlin na lokální podmínky a odrůdová rozmanitost zvyšují nezdolnost zahradníka i jeho zahrady.
Carol Deppe se profesionálně věnuje šlechtění zemědělských plodin a osobně vyzkoušela desítky, ba možná stovky různých odrůd kukuřice, fazolí, dýní a brambor. Dokáže proto jednotlivé odrůdy kriticky zhodnotit a poradit, jaký typ kukuřice se dobře hodí k pražení, která odrůda moučné kukuřice je nejlepší na tortilly, jaké kukuřičné odrůdy jsou nejranější a stihnou dozrát i ve vyšších polohách se zkrácenou sezónou, které odrůdy dýní jsou nejvhodnější k pečení v troubě, které k sušení na slunci, apod.
Deppe, která si mimochodem udělala na Harvardu doktorát z biologie, dokázala vyšlechtit desítky různých odrůd dýní, kukuřice a jiných plodin. Celoživotním programem jejího šlechtitelského úsilí je vytvářet odrůdy vysokých chuťových kvalit vhodné pro udržitelné zemědělství, organický styl pěstování a přežití člověka v tomto tisíciletí. Skvělou zprávou je, že na odrůdy, které Deppe uvádí do oběhu, se nevztahují autorská práva a lze je tedy volně šířit. Takže, aby bylo jasno: Nestačí knihu přečíst. Je třeba se také dostat k semenům, která stojí za knihou, zasadit je, seznámit se rostlinami, které z nich vyrostou a ochutnat jejich plody. Autorka nedávno založila semenářskou firmu a prostřednictvím svého webu osivo nabízí k prodeji.
Z hlediska našeho mírného středoevropského klimatu je důležitá skutečnost, že Carol Deppe zahradničí v Oregonu v severozápadní části USA, tedy v místě s kratší pěstitelskou sezónou než v jižnějších oblastech Ameriky a s podmínkami do určité míry srovnatelnými s těmi u nás. Teplota zde v zimě klesá pod dvacet stupňů. Lze tedy očekávat, že značná část jejích zkušeností bude přenosná i k nám.
Potvrzují mi to i letošní zkušenosti s pěstováním některých odrůd, které jsou v knize doporučeny. Podotýkám, že pěstuji na Hané. Podařilo se mi úspěšně vypěstovat vynikající odrůdu dýně Sweet Meat Oregon Homestead, která je výsledkem šlechtitelského úsilí Carol Deppe. Každá rostlina dala přibližně tři velké plody, z nichž některé váží i více než deset kilogramů. Dýně se peče v troubě a lze z ní vařit chutné pokrmy nejrůznějšího druhu. Uskladněná vydrží celý rok. Podařilo se mi dýni nasemenařit, což sice obnášelo práci navíc s ručním opylením a zapáskováním květů, ale výsledkem jsou spolehlivě čistá (nenakřížená) semena, která hodlám nadále šířit prostřednictvím chystaného kurzu.
Obr. výše: Odrůda Sweet Meat na fotce zcela dole.
Podobně se mi podařilo vypěstovat odrůdu moučné kukuřice Malované hory, z níž jsou výborné tortilly. Jarní mrazíky sice spálily přibližně třetinu mladých rostlin, část zničila prudká letní bouře, některé klasy padly za oběť ptákům a sněti kukuřičné, část zplesnivěla. Přesto jsem se dočkal slušné úrody.
Kniha je natolik nabitá užitečnými informacemi a natolik poutavě napsaná, že po jejím přečtení se k ní budete možná celý život vracet. Nezbytná výbava knihovny každého, kdo zahradu považuje za cosi víc než jen hobby. Při jejím čtení pochopíte, že estetická stránka zahrady není to hlavní. Důležitější je nezdolnost a plný žaludek.
———————————————————————————————————————————————————-
píšeš, že ti cca 1/3 rostlin spálil mráz, pak letní bouře, ptáci, sněť kukuřičná a plíseň…takže kolik kukiříčných palic ti tak mohlo asi zůstat, že jak píšeš, měl jsi slušnou úrodu…??? kolik jsi tedy vysadil rostlin…??? při ručním sázení to asi moc nebylo, soudím…nevím sice, jaké jsou tvé parametry na slušnou úrodu, ale já bych dejme tomu 40 – 50 % snad dozrálých palic slušnou úrodou nenazýval…
Vysel jsem tisíc semen, přibližně třetinu mráz spálil ale nikoli zcela zničil, takže část spálených rostlin se zvetila, vyrostla a nakonec dala úrodu. Rostliny, které to nepřežily jsem dosel znovu s přibližně měsíčním zpožděním. Dozrát stihly dobře, neboť malované hory patří mezi rané odrůdy kukuřice. Takže úroda byla nakonec “slušná” v mém subjektivním chápání toho slova. Neměl by být problém to spočítat.
zajímalo by mě, proč autorka knihy vybrala zrovna kachní vejce a ne třeba slepičí nebo krůtí či husí…??? a jaké plemono kachen chovala či chová ve svém experimetu…??? plemeno kampbelky…??? tyto totiž mají snad nejvyšší snůšku z kachních plemen ( víc jak 2x vyšší než některými permakulturníky tvrdošíjně propagovaný indický běžec ) a tak já bych toto plemeno logicky vybral…
Přesný důvod si nepamatuji, ale zřejmě to nějak souvisí s její chorobou, s bezlepkovou dietou a pocitem nasycení, které v ní kachní vejce narozdíl od slepičích vyvolávají a nejspíš také s tím, že podstatnou část krmiva tvoří zbytky pečených dýňových slupek. S těmi kampbelkami máš pravdu, v knížce se píše, že nejlepší plemena kachen na snůšku jsou Khaki Campbells, Welsh Harlequins, Indian Runner (ale jen pečlivě vybrané linie), Magpies a Anconas. Jestli zvažovala husy či krůty, to netuším..
pekni pekni. docela slusne a neortodoxne… dyne sme tendle rok skousel ale na prd, virostli 5cm velki loupeznici takze nic moc….asi moc vysoko 720m.n kukurice mne nenapadala, ale koukal sem ze druzstvo opodal ale v nizine ma kukurici, tak bud chodit na tu jejich a nebo tu svoji….ta odruda jak pises je schopna zit i ve vyskach na 700metru…?
Kukuřice, kterou u nás běžně pěstují konvenční zemědělci, je typu “koňský zub”. Nejedná se o moučný typ kukuřice a není tedy vhodná k pečení kukuřičného chleba nebo na tortilly. Používá se buď jako krmivo pro zvířata nebo k výrobě biopaliv. Odrůda malované hory je jiný typ kukuřice. Mohla by dozrát i u vás, je totiž velmi ranná. Znám člověka, který ji pěstuje v Beskydech v nadmořské výšce 550 m.
Ahoj,
a kdy se dočkáme vydání knihy v českém jazyce? Nebo bude rychlejší se naučit anglicky? Nebo je už přeložená alespon do nějakých jiných jazyku, třeba ruštiny?
Jinak letos jsem prvně zkoušel Malované hory a i přes podobné nesnáze jsem též s odrůdou spokojený. Nevěděl jsem, že to je odrůda moučná, ale tak nějak jsem ji měl v plánu využít. Mohu poprosit o nějaký recept třeba na zminované tortilly? A hlavně by mě zajímalo jak z kukuřice meleš mouku?
Je ještě dobrý zmínit, že pokud kukuřici pěstujeme na semeno, měli bychom odebírat nejméně ze sta rostlin a z palice se na jídlo drolí konec a začátek a prostředek palice použijeme právě na osivo.
Ahoj,
za překlad by knížka určitě stála, ovšem nevím o tom, že by se překlad chystal. Nevím ani o dosud realizovaných překladech do jiných jazyků. Jsou to přece jen pouhé dva roky od vydání, takže asi chvíli potrvá, než si jí nakladatelé v jiných zemích všimnou. Kdyby se nějaký našel u nás, vůbec by to nebylo špatné..
Recepty na tortilly se dají určitě najít na webu. Udělá se těsto z mouky a vody, z něj se udělají koule, které se lisují speciálním ručním tortillovačem na placky. Ty se potom pečou na rozpálené pánvi bez jakéhokoli oleje… Mlýnky mám dva, jeden elektrický,ten je dost drahý a druhý ruční, který lze pořídit za mnohem méně peněz. Aby se zabránilo degeneraci kukuřice v následujících generacích, je lepší vybírat semena na osivo raději z dvou set rostliny. Sto je podle Carol Deppe málo. A také je třeba zabránit tomu, aby se kukuřice nezkřížila s jinou odrůdou pěstovanou třeba zemědělci na polích v okolí. Izolační vzdálenost v otevřené krajině je dva kilometry. Existují ale různé triky a postupy, jak zkřížení předejít.
Pro zájemce o veškeré tyto praktické záležitosti chystám již na prosinec kurz potravinové bezpečnosti, kde bude jednak možnost získat osivo zmiňovaných plodin a dále si všechno prakticky vyzkoušet.
Dobrý večer,
vzhledem k tomu, že prosinec už je, já jsem tyto řádky četla dnes a jsem poněkud necestovací (zdraví), chtěla jsem se zeptat, zda by bylo možné pár semen výše zmíněné moučné kukuřice koupit? Díky za odpověď. Jana
Dobrý večer, nezlobte se, ale semen mám tak akorát pro účastníky kurzu Základy potravinové bezpečnosti (http://www.potravinovezahrady.cz/kurz-zaklady-potravinove-bezpecnosti/). Rozhodl jsem se semena (nejen kukuřice ale i dýní a fazolí) šířit prostřednictvím kurzu, kde se účastníci naučí i to, jak si osivo dále množit a udržovat takovým způsobem, aby byla zachována čistota a tím i vlastnosti jednotlivých odrůd.
Již se léta zabývám “zabezpečením se na horší časy”, zahradničím a zabývám se chovem zvířat pokud možno bez nakupování chemikálií atd. delší dobu. Měl jsem v úmyslu zvětšit výměru půdy jejím zakoupením teď, kdy se v ČR zdá, že orná půda nemá žádnou cenu. Alespoň se tak k ní společnost chová. Ale upustil jsem od toho záměru /chtěl jsem vysázet k snadnému zisku přirozené potravy např.ořešákový sad m.j./, protože si neumím představit, jak bych své pěstování zabezpečil teď před zloději, natož v době, kdy by lidi měli fakt hlad a byl by nedostatek potravin. Zvažujete toto ve vašich utopisticko-naivních snech ?? Píše o tom ve své knize paní Carol ? Není problém vypěstovat si jídlo tak, abych neumřel, ale už v dnešním světě je problém zabezpečit se před těmi, kdo to neumí a žije jen jako parazit.
Děkuji za komentář. U nás nekradou lidé, ale volně žijící zvířata. Ptáci, ti kradli kukuřici přímo na poli a myši potom při sušení. Ale se ztrátama se počítá. Není to pro mě důvod přestat pěstovat. Pokud u nás někdy budou krást i lidé, začnu to řešit, až ta situace nastane. Třeba budu spávat na poli. Na ptáky to neplatilo, na lidi by mohlo:-)
Co prosím myslíte těmi utopisticko-naivními sny?
Máte velké štěstí, že žijete v takovém ráji, že Vám úrodu ničí volně žijící zvířata (to u nás připadá v úvahu jen u přemnožených prasat v kukuřici) a ne zloději lidské rasy.
Utopisticko-naivními sny nazývám to, že by se podařilo přesvědčit přemnožené lidstvo k tomu, aby přechodem na permakulturu a jiné ekologicky šetrné postupy získávání obživy pokusilo zbrzdit neodvratně se blížící konec, zhorucení ekosystémů a produkce. Utopie je, že se tím dá samozásobit, až k té bídě dojde (přestane fungovat dosavadní velkoprůmyslová výroba potravin vyčerpáním zdrojů), protože svou samoprodukci neuhlídám před hladovými stamilióny, kteří žádnou půdu k samoprodukci nevlastní. Že je to všechno jenom hobby a zájmová činnost, kterou se po desetiletí zabývám i já, baví mě a uměl bych se samoprodukcí uživit, protože se svou rodinou obděláváme 3 zahrady a zvládám to k normálnímu zaměstnání, ale není to návrh k zajištění potravin přemnoženého lidstva, toho, co nám opravdu hrozí, až dojdou zdroje. Bohužel podle všech studií to vypadá tak, že už naše děti (mě už je naštěstí 50) budou účastníky válek o vodu, potraviny, energeitcké zdroje a že tyhle všechny hezké myšlenky vezmou v takových dobách za své.
Pokuste se na celou problematiku soběstačného pěstování podívat pod jiným úhlem. Třeba jako na znovuobjevování původních postupů, plodin, způsobů skladování bez použití stabilizátorů, konzervantů a mrazničky. Nebo jako na radost z vlastnoručně odvedené práce a z viditelných výsledků svého snažení. Nebo jako na mírný návrat ke kořenům v přetechnizovaném světě.
Suhlasim s Vami.
Nejsem v žádném spolku pro permakulturu, nemám ani vlastní zahradu, mohu se jen díky dobré paní rýpat na její zahradě. Nicméně, nejsem ochotná používat chemické prostředky (s výjimkou přípravku na slimáky, tedy na drobné slimáčky, kteří žijí v půdě a zcela likvidují klíčící mrkev). Jinak se snažím pěstovat jen to, co s větším nebo menším úspěchem přežije podmínky v této zahradě. Ještě bych chtěla dodat, že pro doplnění stopových prvků v půdě v malém množství používám Cererit, kterým občas trochu vylepšuji kompost. Jinak používám jen kompost. Ráda také experimentuji, takže se pokouší pěstovat netradiční zeleniny. Jednou z metod, které při experimentování používám, že to, co vyroste na zahradě a neznám to, pokud to vyloženě nepřekáží, tak to nechávám růst, a čekám, co z toho vyjde. Tak jsem například získala lebedu zahradní, která se jako jediná ubohá rostlinka objevila na záhoně a podařilo se mi ji po letech vypiplat, takže mám s ní na jaře doslova zaplevelenou zahradu a spolu s mladými kopřivami poskytuje výtečný špenát nebo polévku.
Teď se už snad ale dostanu k meritu věci. Před mnoha lety jsem získala rostlinu speciální tykve původem z Afriky a říkalo se jí James Squosh. Speciální tykev proto, že měla plody velikosti pomeranče, i zbarvení plodů pomeranče připomínalo, ale ve zralém stavu měla silnou dřevitou slupku. Takže konzumace byla velmi jednoduchá, tykvička se překrojila příčně, vydlabaly se semena, vzniklé mističky se uvařily v páře. S trochou soli a másla poskytovaly výborný, sytý a velmi jednoduchý pokrm s chutí přípomínající trochu bramborovou kaši. Za minulého režimu jsme byli poměrně chudí, takže tykvičky byly vítaným příspěvkem do domácího rozpočtu. Příjemné bylo i to, že i děti je jedly s nadšením. Protože se daly jíst přímo z originálních mističek, bylo jednodušší i mytí nádobí. Také semínka se daly jíst, hlavně upražené, mírně osolené, a protože měly velmi jemnou slupku, nebylo ani třeba je loupat. Rostliny byly velmi úrodné, z jedné se dalo sklidit až půl metráku takových tykviček, délka šlahounů byla kolem 4m. Bohužel, z neznalosti jsem ji jeden rok pěstovala v blízkosti okrasných tykviček, a bylo po kráse. Tykvičky zhořkly a nedaly se již jíst. Začala jsem pátrat po dalším zdroji, dokonce až v Jihoafrické republice, ale bylo to nad moje finanční schopnosti. Tyto oranžové tykvičky patrně pocházely z Ghany nebo ze Zambie, nevím. Kdyby někdo měl spojení do těchto zemí, možná, že by se daly znovu získat.
Pak mi ale jeden známý přivezl z Peru jednu podobnou ale nezralou tykvičku, ze které jse získala jen čtyři poněkud nadějná semínka, vyklíčíly dvě a jen jedno bylo životaschopné. Jde ale už o jiný druh, méně úrodný, tykve jsou v optimálním případě trochu větší, kolem 10 cm v průměru. Jinak je ale chuť i konzumace zhruba stejná. Mají ale zelenou barvu, takže se hůře odhaduje, zda je tykvička už v konzumní zralosti.
Mám spoustu semínek této rostliny, a kdyby někdo měl zájem, ráda mu je zdarma pošlu. Možná, že by se i někomu podařilo zvýšit jejich úrodnost. Je mi líto, že tuto netradiční zeleninu u nás patrně nikdo nezná a byla bych ráda. kdyby se rozšířila.
Na závěr bych ještě chtěla říci svůj názor. V řadě diskuzních příspěvků je budoucnost líčena velmi černě a myslím si, že to může trochu odrazovat, že si lidé řeknou – vždyť to nebude tak hrozné.
Děkuji za komentář i za Vaše zkušenosti. Zajímavé je, že my jsme k naší lebedě přišli zcela stejným způsobem: Jednoho dne začala růst uprostřed záhonu, tak jsme ji tam nechali a od té doby se udržuje víceméně samovýsevem..
S tou dýní je to opravdu škoda, po těch letech by se již dalo říct, že to byla Vaše vlastní rodinná odrůda:-)
Děkuji za nabídku semínek. Nejlepší by bylo, když byste na sebe uvedla nějaký kontakt, kam by případní zájemci mohli směřovat objednávky. Doporučuji zaúčtovat minimálně poštovné, ale záleží samozřejmě na Vás..
Pěkné zimní dny.
Pokud by měl někdo zájem o semínka této tykvičky, piště na e-mail: danaschzavináčvolny.cz
Rad bych se vratil k zminovanemu, ze kdyz prijde krize, at mi ze zahradky vse ukradnou. Jak takova krize prijde, prestane vse fungovat, policie a dalsi, nikdo nebude mit cas se starat o poradek. Pokud to nastane v zimnich mesicich, tak do dalsi urody spousta lidi odejde na onen svet (umrzne, nemoci, otravy, hlad, nebude pitne vody, sebevrazdy, zabijeni jeden druheho atd) Tak si pro tento pripad delam susene potraviny, jak ovoce, zeleniny, tak i masa. Nevidel bych to tak cerne.
Pěkný den, přátelé utopisté i realisté.
Vždy si v těchto souvislostech vzpomenu na opevněné středověké hrady a starověká hradiště. Lidé se mění méně, než krajina okolo nich. Čas pomalu smazává stopy situací, které se neúprosně, stále vrací.
Přesto, že budoucnost se může vyvíjet jakkoli, a začínám si myslet, že k sociálním krizím dojde dříve, než k těm ekonomickým, tyto stránky považuji za dostatečně odborné, střídmé a praktické.
https://books.google.cz/books?id=Xf5Q4jo_mEEC&printsec=frontcover&dq=the+resilient+gardener&hl=cs&sa=X&ei=XauSVK3XBcv8ywOclYHYCg&redir_esc=y#v=onepage&q=the%20resilient%20gardener&f=false
Ako pozerám, tak už je knižka preložená:
http://www.vydavatel.sk/kniha/nezdolny-zahradnik
Jazyk: Český
Pingback: Nové nařízení EU otevírá dveře pestřejším osivům – permazahrada.cz
Dobre odpoledne,
Jak to ma ra kukurice s pudou?
Ta prumyslova ma velky splach.
A zkouseli jste uz nad 600 mnm?