7 kroků k domestikaci planých rostlin v permakulturní zahradě

Protože permakulturní zahrady bývají otevřené vůči divočině a plevelům, vyskytují se v nich samovýsevné rostliny, neprošlechtěné krajové odrůdy a různé polodivoké plodiny, představují ideální prostředí pro domestikaci planých rostlin.

Domestikace rostlin a zvířat, tedy proces postupného přerodu jejich planých forem v kulturní, byla jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách lidstva. Způsobila transformaci životního stylu lovců a sběračů. Ti v okolí svých příbytků postupně začali chovat zvířata a pěstovat rostliny a nemuseli již za nimi migrovat z místa na místo. Z nomádů se stali usedlí zemědělci. Tato změna vedla ve svém důsledku ke vzniku měst, dělbě práce, specializaci a rozvoji civilizace se všemi výhodami a nevýhodami, které to přineslo.

Domestikovaných druhů, které tvoří biodiverzitu soudobého zemědělství, je překvapivě málo. Z celkového množství přibližně 50 000 jedlých druhů rostlin bylo plně domestikováno jen 250. Zahrneme-li mezi ně i částečně domestikované, dostaneme 500 vyšších druhů rostlin, které byly podrobeny určité míře domestikace. To činí pouhé 1 % potenciálně domestikovatelných jedlých druhů rostlin.

Foto: Porost nedomestikovaného divokého medvědího česneku v lužním lese.

Existuje tedy obrovské množství dosud nedomestikovaných planých druhů rostlin a je otázkou, proč tyto druhy nikdy nebyly domestikovány, ačkoli podstatná část z nich byla sbírána ve volné přírodě a využívána k jídlu desítky tisíc let. Je to proto, že se je lidé domestikovat nepokusili, nebo proto, že prostě k domestikaci nejsou příliš vhodné?

Americký geograf a polyhistor Jared Diamond se kloní k vysvětlení, že důvodem tak nízkého počtu domestikovaných rostlin (a zvířat) jsou bariéry v samotných divokých druzích, které znemožňují či znesnadňují jejich domestikaci. V prestižním vědeckém časopise Nature tuto hypotézu zdůvodňuje takto:

„Šest nezávislých linií důkazů potvrzuje, že ve většině případů, leží překážka (domestikace) v samotných druzích a nikoli v místních lidech: rychlé přijetí introdukovaných eurasijských domestikovaných druhů neeurasijskými společnostmi; rychlá domestikace nejhodnotnějších divokých druhů; opakovaná nezávislá domestikace mnoha z nich; selhání pokusů moderních evropských šlechtitelů o významnější rozšíření krátkého seznamu hodnotných domestikovaných druhů; prastaré využívání tisíců hodnotných druhů, které byly pravidelně sklízeny v divočině, aniž by kdy došlo k jejich domestikaci; identifikace konkrétních důvodů, které brání domestikaci mnoha z těchto druhů.“

Šance na domestikaci nových druhů se tedy nezdají být příliš vysoké. Některé druhy zřejmě nikdy domestikovány nebudou. Přesto pravděpodobně stále existují plané rostliny, které lze domestikovat. Ve dvacátém století se například podařilo domestikovat borůvku americkému botanikovi Fredericku Vernon Coville.

Kromě toho existují pozoruhodně plastické druhy, z nichž lze domestikací vytvořit hned několik různých kulturních forem. Příkladem budiž brukev zelná (brassica oleracea), z níž domestikací vzniklo zelí a kapusta (selekce na listy), kedluben (selekce na stonek), růžičková kapusta (selekce na poupata), brokolice a květák (selekce na květy). Nelze vyloučit, že mezi divokými dosud nedomestikovanými rostlinami existují podobně plastické druhy, které byly dosud přehlíženy, nebo jim bylo věnováno málo pozornosti. Domestikací jediného takového druhu bychom mohli získat hned několik nových plodin. Adeptem na takový plastický druh může být notoricky známá, užitečná a přehlížená rostlina smetanka lékařská, jejíž jedlé části od kořene, přes listy, poupata, stonek až po květ mohou být podrobeny selekci. (O pampelišce jsem psal v tomto článku.)

Foto: Planá pampeliška na našem pozemku.

Možná je mezi planými rostlinami nezanedbatelné množství druhů, které lze domestikovat, ale nikdo dostatečně motivovaný a vytrvalý se o to dosud nepokusil. Možná, že dávné civilizace díky domestikaci prvních druhů pokryly své primární potřeby a už neměly více času, energie či zájmu domestikovat další druhy.

Podmínky, které dnes díky internetu, vědě a volnému času máme, přímo vybízejí k experimentům s domestikací planých rostlin. Proč se tedy nepokusit domestikovat další rostlinné druhy? A jaké místo se k tomu hodí lépe než právě permakulturní zahrada, v níž je hranice mezi kulturními a divokými formami rostlin méně ostrá než v konvenčních agroekosystémech?

Nikde není psáno, že Diamondova hypotéza o domestikačních bariérách uvnitř většiny divokých druhů nemůže být empiricky vyvrácena třeba právě v soudobých permakulturních zahradách.

Tady je návod, jak na to.

1) Staňte se sběračem

Pro navození správné atmosféry se ve své mysli vraťte 10 000 let zpátky v čase do éry neolitické revoluce. Staňte se lovci a sběrači, kteří se potulují krajinou, sbírají jedlé plané rostliny a pokoušejí se je vysévat a pěstovat ve svých nově založených zahradách. Zaměřte se na identifikaci a sběr jedlých rostlin zejména ve svém okolí, protože ty jsou nejlépe adaptované na podmínky lokálního ekosystému. I ve městě samovolně přežívají populace rozličných „sežratelných kytek“. Dělejte pravidelné výlety do okolí Vašeho bydliště či zahrady a ochutnávejte každou jedlou rostlinu, na kterou narazíte. Prozkoumejte veškeré plevelné a divoké druhy, které rostou na Vaší zahradě. Mnohé z nich budou jedlé. Například bršlice, popenec či merlík.

2) Zajistěte si přísun kvalitních informací

Pořiďte si některou z knih moderních profesionálních sběračů planých jedlých rostlin. Dva tipy. John Kallas, který v USA vede univerzitní kurzy věnované jedlým planým rostlinám, napsal skvělou knihu Edible Wild Plants, v níž do hloubky shrnuje využití běžně dostupných plevelů a planých rostlin. Německý sběrač divokých rostlin Detlev Henschel napsal knihu, která vyšla i u nás pod českým názvem Plané rostliny k jídlu. Jedná se o praktickou příručku vhodnou do batohu při sběračských výpravách do přírody.

3) Vytipujte si jeden planý druh a vysejte ho na své zahradě

Nejprve tomuto druhu věnujte zvýšenou pozornost při svých sběračských výpravách. Prozkoumejte co největší počet jedinců, testujte jejich chuť a narazíte-li na rostlinu s výjimečnými vlastnostmi, například s méně hořkými či vláknitými listy, odeberte z ní semínka nebo ji celou přesaďte na svou zahradu. Pokud na žádnou výjimečnou rostlinu nenarazíte, sežeňte si prostě semena z co největšího množství jedinců a osejte jimi záhon na svém pozemku.

4) Selektujte a všímejte si mutací

Jakmile máte vytipovanou rostlinu v zahradě, začněte ji semenařit a každý rok provádějte selekci podle kritérií, na kterých Vám záleží. U pampelišky to může být snížená hořkost, kůlový tvar kořene, případně velikost listů či stonků. U medvědího česneku, jehož semena bez stratifikace nevyklíčí, může být přínosné zkracování dormance semen. Třeba výsevem jen částečně stratifikovaného osiva a selekcí nejrychleji vyklíčených rostlin. U kopřivy půjde o potlačení její žahavosti a možná také o zvětšení plochy listů. Pečlivě selektujte a všímejte si výhodných mutací. Dochází k nim prakticky v každé další generaci. Čím více rostlin vysejete a vypěstujete, tím více různých mutací nastane a tím větší šanci máte na nalezení té, která je potřebná k úspěšné domestikaci.

Foto: Kopřiva je nitrofilní rostlina. V éře neolitické revoluce byla zřejmě vzácnější než dnes, kdy je krajina prosáklá dusíkem z průmyslových hnojiv. Podaří se kopřivu domestikovat?

5) Sdílejte získané zkušenosti a osivo s dalšími pěstiteli

Přesvědčte několik svých známých a zapojte je do svého projektu. Poskytněte jim osivo a informace, jak postupovat a na co se při selekci zaměřit. Podarujte semínky kohokoli, kdo projeví zájem. Založte projektu webové stránky a propagujte ho na internetu. Seznamte se s lidmi, kteří se o danou rostlinu zajímají. Zvýšíte tím šance na nalezení rostlin s výjimečnými vlastnostmi. Na FB například existuje skupina Friends of Taraxacum (přátelé pampelišky), jejíž členové pěstují pampelišky ve svých zahradách a pátrají v přírodě po pampeliškách s výjimečnými vlastnostmi. V této skupině jsem například narazil na informaci, že pampelišky s více členitými a vykrojenými listy bývají méně hořké.

6) Selektujte dalších 10 – 20 let

Dobrou zprávou je, že dnes lze divoké rostliny domestikovat podstatně rychleji, než trvala domestikace našim prapředkům v neolitu. Selekce byla tehdy často nevědomá a byla do značné míry výsledkem náhody či vedlejším efektem opakování určitého postupu při sklizni. Trvalo proto stovky, ba tisíce let, než se podařilo domestikovat například některé obiloviny. Ovšem genetické výzkumy ukazují, že při záměrné selekci může být doba potřebná k domestikaci podstatně kratší. Například zafixovat mutaci, která zvrátila samovolné vypadávání zrn z obilných klasů a umožnila domestikovat pšenici, je teoreticky možné během deseti až patnácti let.

7) Najděte si následovníka

Pokud se Vám podaří nějakou rostlinu alespoň částečně domestikovat, byla by škoda, kdyby Vaše práce přišla vniveč jen tím, že na Vás nikdo nenaváže. Najděte proto někoho, kdo bude ochoten pokračovat ve Vašem úsilí i v době, kdy Vy už nebudete moci a svěřte mu semínka, zkušenosti a případně i pozemek nezbytný k další práci na Vašem projektu. A nemáte-li v rodině nikoho blízkého, kdo by stál o Vaše rozdomestikované rostlinky, založte spolek nebo jinou instituci, která zajistí jejich postupné předání budoucím generacím. Nakonec proč by i dnes nemohla být domestikace vícegeneračním procesem?

——————————————————————————————————————————————————

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Testuje odrůdy v neprůmyslových podmínkách a prodává semínka divokých rajčat. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.