Proč pěstovat staré odrůdy

Pojmy stará či krajová odrůda ovoce jsou dnes dosti frekventované. Mnozí lidé je až nekriticky zbožňují. Jiní je považují za zcela překonané a řadí je do kategorie zvláštností a kuriozit, vhodné spíše pro sbírkové pěstování někde v genofondech, než pro reálné ovocnářství. Jaká je realita?

Staré, krajové, místní a lokální

Úvodem je důležité ujasnit pojmy. Za staré odrůdy jsou považovány ty, jejichž vznik a hlavně rozšiřování se datuje do období před Druhou světovou válkou, po které nastává velký rozmach cílevědomého šlechtění. Mezi krajové odrůdy počítáme ty, jejichž vznik a hlavně rozšíření je datováno a umístěno do jednoho konkrétního kraje. Tedy teoreticky krajové odrůdy nemusí být vůbec staré.

Obr. výše: Staré odrůdy jabloní vytvářejí v krajině nezaměnitelný ráz. V jejich stínu lze spočinout v horkém dni třeba při sušení sena.

Dále existují odrůdy místní a lokální, které byly kdysi rozšířeny v každé oblasti, často v rámci jedné vesnice. Většinou nejsou ani nikde popsány, ale svého času měly značný lokální význam. Nástup novějších, dnes bychom řekli starých klasických odrůd tyto starší typy postupně vytlačil. Ovšem v zapadlejších oblastech, třeba v bývalých Sudetech, se při průzkumech stále nachází hodně starých stromů, které i při dobrých pomologických znalostech nedokážeme odrůdově zařadit. Další oblastí, kde lze i dnes nalézt poměrně dost lokálních typů ovoce jsou Bílé Karpaty. Zde, díky podrobnému pomologickému průzkumu a znalosti obyvatel, mají své názvy a jsou dobře popsané.

Místní a lokální typy většinou nedosahují kvality klasických odrůd, což je jeden z důvodů, proč nezískaly popularitu starých, klasických odrůd a proč  jimi byly vytlačeny. V dalším se proto zaměříme pouze na staré a krajové odrůdy.

Obr. výše: Tahle prastará jabloň možná pamatuje Druhou světovou válku.

Každá doba má svůj ideál ovoce

Důležité je pochopit ovocnářský vývoj, neboť kritéria na současné odrůdy a technologie pěstování jsou odlišná od kritérií, která platila v období řekněme klasického ovocnářství, zhruba do poloviny 20. století. Mnohé vlastnosti, které byly kdysi brané jako pozitivní, jsou dnes vnímány negativně, nebo jsou úplně nepodstatné. Jako zářný příklad můžeme uvést dobu, po kterou je schopna konkrétní odrůda plnohodnotně plodit. Dnes je to vlastnost spíše nepodstatná. (V intenzivních sadech na štíhlých vřetenech je doba obmýtí maximálně 20 let). Bujný růst a velký vzrůst, faktor kdysi vnímán spíše pozitivně, je dnes brán vyloženě negativně.  Jsou úplně jiné požadavky na vzhled, velikost i chuť ovoce.

Tyto požadavky na ideální ovoce současnosti se samozřejmě projevily a projevují při výběru vhodných odrůd do dalšího šlechtění. Většina moderních odrůd jabloní je tažena z pěti nejčastěji používaných odrůd. Jsou to `Jonathan`, `Coxova reneta`, `Golden Delicious`, `James Grieve`, `Mc intosh`. Tedy z odrůd, jež jsou chuťově vynikající, jež tvořily kdysi hlavní část sortimentu v intenzivních sadech, ale jež nejsou příliš vhodně do horších, extensivních podmínek. Vývoj ve šlechtění jde směrem k odrůdám vhodným do podmínek intenzivních sadů popř. udržovaných zahrádek, ale nikoliv do extensivních vysokokmenných sadů. (To že máme odrůdy, jež jsou rezistentní vůči strupovitosti a tedy je možno je úspěšně pěstovat bez chemie, neznamená ještě, že jsou vhodné do extensivních poměrů a horších klimaticko-půdních podmínek).

Mnohé kdysi velmi populární a chutné odrůdy se přestaly pěstovat, nebo nebyly zařazeny do dalšího šlechtitelského programu třeba z důvodu příliš bujného růstu, což je případ kdysi vývozní české odrůdy hrušně `Solanka`. Jindy to bylo kvůli pozdnímu vstupu do plodnosti. To se týká např. nejlepší podzimní odrůdy jabloně `Grávštýnské`, která navíc rovněž velice bujně roste. Obecně doplatily na vývoj ve šlechtění renety, což je typ jablek vyznačující se hutnou, kořenitou dužninou, tedy vlastností u moderních jablek nežádoucí. Kdysi byly oblíbené i proto, že lépe zaháněly hlad než jemná moderní jablka. Typ kožených jablek, z nichž nejčastější je odrůda `Boskoopské, přestal být pěstovaný pro své, řekněme estetické, nedostatky. To ovšem platí pro Českou republiku, ale nikoli vždy i pro jiné státy. Jak `Boskoopské`, tak `Grávštýnské` stále tvoří významnou část tržního ovoce v německy mluvících zemích.

Obr. výše: Extenzivní vysokokmenný sad je vhodný pro chov ovcí či vietnamských prasat, které se postarají nejen o regulaci travního podrostu ale zužitkují i padané ovoce.

U hrušní byly ze sortimentu a z dalšího šlechtění vyřazeny drobnoplodé a příliš bujně rostoucí odrůdy. Musíme si opět uvědomit, že požadavky trhu a venkova, tedy lidí jež pěstují ovoce pro vlastní potřebu, což jsou hlavní faktory, jimž se šlechtění podřizuje, jsou úplně jiné než kdysi. Nejen trh, ale i venkov funguje jinak než v minulosti.  To co bylo kdysi bráno jako výhoda, tedy velké stromy, jež nám přinesou třeba tunu ovoce, je na dnešním venkově bráno spíše jako přítěž. Logicky, když nepočítáme možnost vypálit z ovoce kvalitní pálenku, není pro takové množství ovoce alternativa zpracování. Tady chybí to obrovské množství malých sušáren ovoce, jež byly po našem venkově hojně rozsety. Na to doplatily nejvíc právě hrušně, jejichž ovoce nevydrží dlouho. Zejména drobnoplodé, bujně rostoucí odrůdy, jejichž ovoce je ale často na sušení velice vhodné, protože obvykle mívají vyšší cukernatost než velkoplodé stolní odrůdy. Velmi oblíbené byly v našich podmínkách např. Špinka, Solnohradka, či Šídlenka. Ovšem všechny tyhle odrůdy měly i stolní použití, na přímý konzum.

Existuje celá škála dalších typů hrušek s výhradně hospodářským využitím. Bývají to často hniličící typy, jež před zpracováním obsahují hodně pektrinů a jsou tedy nepoživatelné. Ovšem na sušení, či na mošty, nebo víno, jež se z nich dělá v německy mluvících zemích, jsou perfektní. (Hniličení je vlastně zralostní stadium, dužnina poté co začne měknout, hnědne, získává často až agarovou konzistenci a velice sladkou, zcela specifickou chuť. Obecně všechny hrušky mají větší či menší sklon ke hniličení, ale pouze u pravých hniliček je tento proces velice výrazný a poměrně stabilní, plody mohou v tomto stadiu vydržet až několik týdnů. U většiny stolních odrůd se tento proces projevuje vnitřní hnilobou, ovšem k pravému hniličícímu stadiu u nich nedochází.)

Staré či nové odrůdy?

Snad je tedy zřejmé, že objektivní srovnání, jestli je lepší pěstovat staré či nové odrůdy není snadné, ba zřejmě ani možné. Nesrovnáváme, pravda, hrušky s jablky, ale… Pro současné intenzivní sady a zahrádky se zákrsky a štíhlými vřeteny je samozřejmě nesmysl zařadit do sortimentu staré odrůdy. Ty jsou z tohohle pohledu opravdu překonané. Pro náš venkov, kdyby fungoval tak jako kdysi, by zas byl nesmysl pěstovat pouze odrůdy novodobé. Staré odrůdy se hodí více na kmenné tvary, odrůdy nové nacházejí  nejlepší využití v tvaru zákrskovém, či štíhlém vřetenu.

Obr. výše: Narozdíl od koz či ovcí lze vietnamská prasata chovat i v intezivních řezaných sadech pod ovocnými stromy nižších tvarů. Tahle sviňka byla krmena jen trávou, senem a jablky.

Co z toho vyplývá? Asi tolik, že pokavad se chceme věnovat extensivnímu pěstování ovoce ve tvaru polo nebo vysokokmenů, bude stará osvědčená odrůda spíše výhodou, než přítěží.  Časová prověřenost, je jedna z největších předností odrůd starých před moderními. Víme přesně jaké podmínky jim vyhovují, jak jsou odolné k chorobám, mrazu… A nejen to. Mnohé staré odrůdy hrušní jsou perfektní na další zpracování, hlavně na sušení. U jablek můžeme říci to samé o zpracování na mošty. Staré odrůdy mají většinou větší zastoupení kyselin a mošty z nich jsou lepší, jiskřivější chuti. Těžko překonatelné jsou v tomto směru odrůdy `Strýmka`, či `Lebelovo`. Rovněž na sušení jsou hlavně renety lepší, než ty ze současného sortimentu. Hutná dužnina a jakoby složitější chuť je při tomhle zpracování výhodou. Vynikající jsou například odrůdy `Boskoopské`, `Kožená reneta zimní`, nebo `Boikovo`.

Co se týče odolnosti k chorobám nelze jednoznačně obecně říci, že staré odrůdy jsou odolnější než ty nové. Některé jsou odolné jiné ne. Musíme si uvědomit, že se bavíme o stovkách odrůd. Snad jen tolik, že drtivá část ze starých odrůd je výrazně méně citlivá na strupovitost než nejčastěji pěstované odrůdy `Idared` a `Golden Delicious`, což jsou ale odrůdy velmi citlivé i v rámci novějších odrůd.. Samozřejmě, pokavad srovnáme nové rezistenty se starými odrůdami, vyjdou z tohohle pohledu rezistenty lépe. (Problematika již překonané kvalitatativně založené rezistence je téma na samostatný článek). Nicméně není-li naším cílem mít dokonalé ovoce bez strupů, projde kritériem odolnosti většina starých odrůd. Je to jen o tom zvolit vhodné odrůdy do různých klimatických poloh.

Tady jsou důležité naše krajové odrůdy jabloní. Je jich kolem třiceti a často pocházejí z oblastí horších klimaticko-půdních podmínek. Jsou dokonale adaptované na tyto podmínky a rozhodně by neměly upadnout v zapomnění. Jejich značná dřívější popularita musela být něčím podložena. Chutí, vzhledem, úrodností… Většinou všemi těmito faktory. To, že v současné době upadly v zapomnění, rozhodně není důkazem, že jsou špatné, spíš je to tím, že je něco špatného v nás samotných. Pouze jediná naše krajová odrůda si udržela vysokou popularitu i v dnešní době a to Jadernička moravská. Na Valašsku stále tvoří minimálně polovinu z existujících jabloní.

Zapomenuté chutě starých odrůd

Chuťové srovnání už bylo částečně učiněno, jakkoliv toto srovnáni nikdy nemůže být zcela objektivní. Hodnotíme totiž kvalitu a to na obou stranách. I odrůdy, jež nazýváme staré, prošly dlouhým sítem výběru a najdeme v nich opravdové chuťové špičky. Spíše záleží na chuti a preferencích jednotlivého člověka, ale dá se říci, že staré odrůdy nabízejí větší škálu chutí než ty moderní. Je to logické, neboť do moderního šlechtitelského procesu promluvilo jen několik málo odrůd. Některé typy chutí, jež jsou typické pro mnohé tradiční odrůdy, proto nové odrůdy nemohou nabídnout, a to je důvod, proč je vzájemné srovnání leckdy docela zavádějící. Pokud bychom se o ně přesto pokusili, je možné, že u jabloní by většina lidí stavěla výše sladší a chuťově leckdy výraznější moderní odrůdy. Ovšem u hrušní nebyly, co se chuti týče, staré klasické odrůdy doposud překonány.

Obr. výše: Ochutnávka starých odrůd ze sbírky Stanislava Bočka.

Závěr

Co dodat závěrem? Snad tolik že není třeba zastávat nějaké vyhraněné stanovisko, tedy říkat radikální ne, ať starým odrůdám, či těm moderním. Vždy záleží na tom, co od nich očekáváme. Chceme-li mít ekologický sad jabloní a produkovat stolní ovoce nejvyšší kvality, požadavky současného trhu nás přinutí založit sad zákrsků či štíhlých vřeten a samozřejmě rezistentních odrůd. (Současný český sortiment jich nabízí celou řadu a jsou opravdu kvalitní). Pro výsadbu extensivního polního sadu, jehož ovoce by sloužilo primárně na zpracování, či na prodej takříkajíc ze zahrady, nenajdeme jediný důvod proti starým osvědčeným odrůdám. Pro extensivní způsob pěstování a pro následné zpracování mohou být vhodnější než ty nové. Pro hospodářské využití ovoce jsou stromy, které vyžadují minimální péči jednoznačným kladem. Pokud plánujeme osadit zahradu, lze asi doporučit smíšenou výsadbu, starých osvědčených odrůd v tvaru vysokokmenu a modernějších odrůd v nižších tvarech.

Nutno ještě upozornit, že do horších klimaticko-půdních podmínek je lepší preferovat kmenné tvary stromků, štěpované na semenáči či na jiné bujně rostoucí podnoži. Výrazně tím snížíme možnost vzniku netriové rakoviny, kořeny jsou méně atraktivní pro hryzce a v neposlední řadě, ovoce ve vyšších výškách je méně napadáno – z důvodu většího proudění vzduchu – houbovými chorobami.

Úplným závěrem snad stále platné rčení. „Nezasadíš, nesklidíš.“ Samozřejmě nejen výsadba, ale i údržba dle ovocnářských zásad a následná sklizeň a zpracování. A je to právě poslední faktor, tedy možnost zpracování, který je důležitou podmínkou pro návrat vysokokmenů a starých odrůd do zahrad a do krajiny.

Autorem článku je Ondřej Dovala.

Autorem fotek a popisků k nim je Marek Kvapil.