Ekologové na to upozorňují hezkou řádku let. Nezmění-li se zažité trendy čerpání neobnovitelných zdrojů, zamořování přírody toxickými látkami a pokračujícího ekonomického růstu, globální průmyslová společnost přestřelí biokapacitu Země a zkolabuje.
K přestřelní biokapacity došlo již přibližně v polovině sedmdesátých let. Od té doby žijeme ekologicky na dluh. Dnes by lidstvo potřebovalo jeden a půl Země k udržitelnému zajištění zdrojů, které každý rok spotřebuje a k absorbování znečištění, které vytvoří. V roce 2030 by to mohly být již Země dvě.
Po přestřelení biokapacity Země musí dříve či později následovat kolaps průmyslové společnosti, nedojde-li k rychlému obratu a zvrácení destruktivních trendů zamořování planety a neudržitelného čerpání zdrojů. Kolaps zpět na udržitelnou úroveň.
Tento závěr potvrdila a podpořila racionálními argumenty již v roce 1972 knížka Meze růstu, která popsala budoucí kolaps průmyslové společnosti jako nevyhnutelný důsledek exponenciálního růstu v limitovaném prostředí naší planety. Meze růstu představily práci vědeckého týmu, jenž počítačově namodeloval několik scénářů budoucího vývoje. Scénáře, které nepředpokládaly žádné zásadní změny trendů nastartovaných počátkem industrializace, končily bez výjimky kolapsem před rokem 2100.
Z dnešního pohledu je pozoruhodný scénář zachycený v knize modelem č. 35 jako tzv. „standardní průběh“, který předpokládal, že vyčerpávání zdrojů, znečišťování přírody, průmyslový rozvoj a růst populace budou pokračovat dál stejným způsobem jako v letech 1900 – 1972. Že se zkrátka nic zásadního nezmění. Dnes je zřejmé, že vývoj v letech 1972 – 2000 běžel do značné míry právě podle tohoto scénáře a lze tedy říci, že zde pravděpodobně hledíme na svou vlastní budoucnost: Kolaps průmyslové výroby (ekonomická krize), zemědělské produkce a populace do roku 2030.
Tady je srovnání predikcí tohoto scénáře (tečkované čáry) s pozorovanými historickými trendy (plné čáry). Do značné míry se kryjí:
Zdroj grafu zde.
Podle tohoto scénáře začne před rokem 2030 strmý pokles průmyslové výroby, tedy fakticky deindustrializace. Průmyslová produkce se v roce 2050 nachází na stejné úrovni, jako byla před Druhou světovou válkou. V roce 2100 se potom dostává pod hodnotou z roku 1900. Ekonomická krize, která udeřila v roce 2008, může být prvním příznakem počínajícího kolapsu průmyslové společnosti. Prvním lehkým záchvěvem, po němž přijdou další.
Jaká budoucnost nás tedy čeká?
Jednu z možných a značně populárních odpovědí na tuto otázku nabízí žánr postapo: Totální rozvrat společenského řádu a existenční boj o přežití mezi skupinkami či jednotlivci, kteří přežijí kataklyzmatickou událost. Tato odpověď je ovšem jen jakousi kontradikcí opačného a stejně populárního postoje k budoucnosti, který očekává, že vědeckotechnický pokrok vyřeší naše soudobé problémy a zajistí lidstvu prosperitu a blahobyt na tisíce let.
Spisovatel John Miachael Greer, který píše blog věnovaný ropnému zlomu a budoucnosti průmyslové společnosti, kritizuje oba tyto přístupy k budoucnosti. Jejich popularitu vysvětluje tím, že umožňují únik od mnohdy úmorné a nudné reality všední dnů buď k zářným zítřkům, v nichž se každodenní problémy rozpustí, nebo k apokalypse, která všechny obyčejné obtíže vymaže. Odvracejí zcela pozornost od osobní zodpovědnosti za řešení problémů, které může přinést všednodenní budoucnost.
O to cennější je Greerova vlastní vize, která se nachází někde mezi oběma extrémy. Greer navazuje na prognózu z Mezí růstu a na skutečnost, že čerpání konvenční ropy již dosáhlo maxima a že těžba se nyní přesouvá k hůře dostupným a méně kvalitním zdrojům (ropné písky, hlubokomořské vrty), což představuje pro průmyslovou ekonomiku obrovskou zátěž. Svou vizi budoucího vývoje popisuje jako tzv. Dlouhý sestup (The Long Descent) ve stejnojmenné knize, která by měla v dohledné době vyjít česky.
Podle Greerovy vize lidstvo nečeká ani let ke hvězdám ani žádné apokalyptické kataklyzma, ale běžný dějinný cyklus, kdy po fázi růstu a prosperity přichází etapa úpadku. Očekávat lze vleklou ekonomickou recesi provázenou krizemi na lokální i globální úrovni, postupné snižování životní úrovně, chudnutí společnosti, zhoršené fungování státu, návrat ke svépomoci a rozvoj lokálních ekonomik, které budou suplovat stále méně spolehlivý upadající globální obchod.
A tak, milí čtenáři, na pravděpodobném sklonku průmyslové éry nemusí být vůbec špatný nápad pořídit si pozemek a naučit se řemeslu, jehož zvládnutí vyžaduje několik let usilovné práce a studia. Permakulturní zahradničení je profesí, která vám bez peněz zajistí kvalitní a zdravou stravu i v době úpadku průmyslové společnosti a která zároveň může sehrát roli rezervního zdroje příjmů pro případ, že přijdete o zaměstnání. Což bude v případě kolapsu a deindustrializace hodně častý jev.
——————————————————————————————————————————————————–
O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.
Marku, souhlaím s Vámi i s J.M.Greerem. Na český překlad knihy se velice těším. AJ neovládám a tak jsem
vděčný za každý překlad. Velmi Vám a Vaší zahradě fandím, protože lidi jako jste Vy přinášejí do mého života
naději. Martin
Je to námět k zamyšlení, ale interpretovaná data na grafu bych nebral až tak vážně. Predikce časové řady na tak dlouhé období do budoucna může být zcestná a skutečný vývoj může být odlišný.
Ano, skutečný vývoj může být opravdu nakonec odlišný. Vyloučit to nelze. Zvažte ale následující:
Lidstvo jako celek je přibližně od sedmdesátých let v přestřelu: jeho dopady na Zemi jsou za hranicí toho, co je dlouhodobě udržitelné. Veškeré společnosti, které v minulosti přestřelily svou ekologickou základnu:
– byly nakonec přinuceny smrsknout se zpátky na udržitelnou úroveň ekologické základny (to ukazuje pěkně Diamond v knížce Kolaps, nebo Catton v knížce Overshoot)
– společnosti v přestřelu ještě než zkolabovaly obvykle svou ekologickou základnu poškodily, čímž situace zhoršily (i toho jsme dnes svědky, děje se to v dosud nevídaném měřítku)
– žádná minulá společnost se tomuto osud nedokázala vyhnout, proč by měla být ta naše výjimkou?
Zvažte také skutečnost, že ekonomika v posledních sedmi letech povážlivě zadrhává, že klima se zhoršuje a těžba konvenční ropy je za zlomem, což drží její ceny dost vysoko.
Myslím, že kolapsový scénář bychom měli brát vážně, že bychom s ním měli počítat a že bychom se na něj měli v rámci možností připravovat.
ono je dulezite lidem rikat ze je tu nejaka nadeje, kdyz jim rekneme ze je to v haji tak to moc tomu nepridame. proto je dobre se na to koukat tak jak se zde pise. nic zavratneho se ze dne an den enstane, pomalu se budeme mene industrializovat. je to optimisticke a s nadeji zaroven. nebaveji mne ty clanky o totalnim kolapsu a apokalypse. dat lidem nadeji ze kdyz se budou snazit zit vice sobestacneji tak ze to pujde. ano to pujde
drudriger
Ono rostoucí trend na základě časové řady není moc těžké předpovědět a pak na základě reality tvrdit, že jsem měl pravdu:-) Důležité je jestli “trefí” ty zlomy. Minimálně ekonomika a množství jídla už by se nyní mělo pomalu lámat. Článek čtu v roce 2016 kdy světová ekonomika stále roste a neobnovitelných zdrojů je tolik, že jejich ceny jsou na historickém minimu. O nedostatku potravin jsem také ještě neslyšel.
Je potřeba se na to dívat spíše optimisticky, ale rozhodně je dobré udržovat si základní znalosti našich předků, jak si obstarat obživu, protože nikdy nevíme co přijde.