Rozhovor pro časopis Flóra o permakulturní zahradě a semenaření

Nedávno se mnou vyšel v časopise Flóra rozhovor o permakultuře, zahradničení a semenaření. Protože byl rozhovor redakčně zkrácen a protože ne vše lze otisknout v časopise, kde inzerují některé naše velké semenářské firmy, zveřejňuji zde původní mírně upravenou verzi svých odpovědí, které jsem zaslal redakci.

Jak se filozof a sociolog dostane k zahradničení? Kdybyste se mohl rozhodnout zpětně, šel byste studovat zahradnictví?

Předně musím říct, že se nepovažuji za profesionálního filosofa ani sociologa. Já ty obory jen vystudoval a dál se jim už nevěnuji. Nicméně zejména studium filosofie ve mně podnítilo to, čemu se říká kritické myšlení, které nyní mohu využít, když studuji odobornou zahradnickou a permakulturní literaturu, nebo když si dělám vlastní názor na některé představy rozšířené mezi alternativními zemědělci.

Spojení filosofie a zahradničení může být možná pro někoho překvapivé, ale z dějin filosofie známe několik příkladů filosofů, kteří měli zahradu nebo se věnovali zahradničení. V antice to byl například Epikúros, v moderní éře potom Wittgenstein, proslulý analytický filosof jazyka, který nějaký čas pracoval jako zahradník v klášterní zahradě.

Zahradničení je práce, u které se dobře přemýšlí. Já třeba při okopávání záhonů nebo sbírání padaného ovoce promýšlím témata článků pro svůj web potravinovezahrady.cz. Studia filosofie nelituji. Kdyby to šlo, vystudoval bych ještě nějaký praktičtější obor. Například genetiku zaměřenou na šlechtění rostlin.

Zahrada je obrazem zahradníka, hodně o něm vypovídá. Jak vypadá vaše zahrada?

Moje zahrada je taková hodně experimentální. Protože se živím lektorováním kurzů, dělám na své zahradě nejrůznější pokusy a snažím se každý rok vyzkoušet něco nového, abych mohl lidem předávat prověřené informace o tom, co funguje a co ne. Na mé zahradě jsou kompostovací záhony, vyvýšené záhony, jedlé trvalky, samovýsevné rostliny i klasické jednoletky, a taky třeba vrby a broskvoně pěstované ze semen. Mnohé odrůdy si sám semenařím, pěstuju houby, chovám prasátka. Primární pro mě není estetický dojem zahrady, ale její udržitelnost a schopnost zásobit rodinu stravou v dobrých i zlých časech.

Co přesně znamená označení permakulturní zahrada? Co musí splňovat? Jak vzniká a jak se o ni pečuje? Čím se liší od klasické?

Permakulturní zahrada je taková zahrada, kterou tvoříme a udržujeme podle permakulturních principů, tedy tak, aby byla inspirovaná živou přírodou a přinášela lidem užitek. Od klasické užitkové zahrady se liší právě tím, že je inspirovaná přírodou. To znamená, že při tvoření permakulturní zahrady se snažíme napodobit přírodní ekosystém. Jeho strukturu, funkce a vztahy mezi prvky v něm.

Permakulturní zahrada vzniká nejprve v mysli jako myšlenka, koncept či design, který se následně realizuje ve skutečném světě. Někdy může být užitečné nakreslit si design zahrady na papír a zamyslet se nad ním více do hloubky. K tomu jsem vytvořil kurz Design permakulturní zahrady, na kterém si lidé navrhují své permakulturní zahrady. Jindy ale na kreslení prostě není čas, tak máme plán zahrady jen v hlavě. Důležité je, aby ta myšlenka zahrady, kterou chceme realizovat, nebyla v rozporu s ekologickou udržitelností, aby respektovala permakulturní principy. Důležité je si taky uvědomit, že naše představa zahrady se přirozeně neustále bude měnit tím, jak budeme získávat nové zkušenosti a zpětnou vazbu.

Mezi pěstiteli je rozšířený názor, že nejnáročnější je na permakulturní zahradě její správné založení. O vše ostatní se už postará příroda sama a zahrada je téměř bez práce. Je to pravda?

Permakulturní zahradu lze realizovat buď jednorázově podle pevně daného návrhu, nebo v postupných krocích v průběhu několika let. Osobně jsem zastáncem spíše druhé varianty, protože realizátor má čas na korekci designu tím, jak získává nové zkušenosti a zpětnou vazbu. Mít možnost korigovat design je zcela klíčové zejména pro začínající permakulturní zahradníky.

Založení každé zahrady je samozřejmě časově hodně náročné a permakulturní zahrada v tom není výjimkou. Výsadba stromů, keřů či trvalek, založení záhonů, terénní úpravy, postavení skleníku, oplocení atd.

Založením permakulturní zahrady ale práce rozhodně nekončí. I následná péče o zahradu vyžaduje nemalé úsilí, jak jistě ví každý samozásobitel-zahrádkář. V tomto se permakulturní zahrada opravdu neliší od jiných zahrad. Žádná zahrada nemůže existovat bez lidské práce. Je na ní závislá jako každý uměle vytvořený ekosystém. Bezúdržbová zahrada je protimluv, jemuž může věřit jen ten, kdo se nikdy o žádnou skutečnou zahradu nestaral.

Na druhou stranu lze permakulturní zahradu koncipovat tak, aby byla co nejméně náročná na práci. Taková zahrada se skládá zejména ze stromků, keřů a jedlých trvalek – tedy rostlin, které nemusíme každý rok znovu a znovu set či sázet. Někdy se mluví o jedlém lese, který je imitací přirozeného lesa a je tvořen třemi rostlinnými patry. Zde lze dobře uplatnit techniku mulčování, tedy nastýlání organické hmoty, která potlačí plevele, sníží potřebu pletí a do určité míry nahradí rytí. Má ale svá rizika, zejména slimáky a hraboše, kteří se pod mulč stahují. Mulč je třeba jednou za čas obnovit a doporučuji ho občas také pokropit močí, aby nevznikl deficit dusíku v půdě pod ním.

Je možné odhadnout, jak je permakulturní zahrada cenově a časově náročná oproti klasické?

Obecně těžko říct. Nemusí být nutně dražší ani levnější. Záleží na mnoha faktorech od rozlohy zahrady, přes způsob realizace až po skladbu rostlin a zvířat. V dlouhodobém horizontu by ale permakulturní zahrada měla rozhodně zvyšovat soběstačnost domácnosti, šetřit peníze za nákup jídla a posilovat nezávislost na ekonomice průmyslové společnosti.

Je pro fungující permakulturní zahradu rozhodující určitá rozloha? Mohou její pravidla fungovat třeba na balkoně?

Malá rozloha je limitujícím faktorem ve smyslu omezení množství pěstovaných rostlin. Při velké rozloze pozemku se ovšem stává limitujícím faktorem čas, který máme k dispozici, abychom se o pozemek postarali. Dostupné rozloze a času by měl odpovídat návrh zahrady včetně techniky pěstování. Na hodně malém pozemku budeme pěstovat intenzivně na ručně plených záhoncích, které jsou hodně náročné na práci, ale dokážou velice efektivně využít omezený prostor. Na větším pozemku si můžeme dovolit vysázet více stromů a keřů, s nimiž je méně práce a můžeme také založit menší políčko, kde lze použít k regulaci plevelů ruční plečku. Na poli je efektivita práce větší než na záhonku, ale výnosy jsou o něco menší. Což nevadí, když máme dost místa.Permakulturní principy lze uplatnit na velkém pozemku, na malé zahrádce a dokonce i na balkoně.

Pokud si někdo chce vytvořit zahradu v permakulturním duchu, potřebuje k tomu odborníky nebo mu stačí selský rozum?

Vůbec k tomu odborníky nepotřebuje. Důležité ale je osvojit si permakulturní principy a nevěřit všemu, co se píše v knihách. Některé techniky pěstování totiž fungují jen v určitých podmínkách. Permakultura vznikla v Austrálii, kde panuje jiné klima než u nás v mírném pásmu. Proto některé konkrétní návody popsané v australské literatuře od Billa Mollisona nemusejí u nás fungovat. Nebo to, co popisuje ve svých knihách Sepp Holzer, rakouský sedlák a permakulturista, který farmaří vysoko v Alpách, nemusí fungovat dole v nížině. Třeba u nás na Hané. Zahradničení je vždy do určité míry lokální a to, co funguje na jednom pozemku, nemusí fungovat na jiném.

Proto jsou vlastní zkušenosti tak důležité. Proto je zcela zásadní verifikovat veškeré nové nápady vyčtené z knih střetem s realitou a být připraven nefunkční nápady zavrhnout nebo modifikovat. Jeden z permakulturních principů říká, že máme přijímat zpětnou vazbu. Což vyžaduje neustálou otevřenost vůči realitě. Můžeme tomu říkat třeba selský rozum.

Pořádáte kurzy designu permakulturní zahrady. Jaký je o ně zájem?

Řekl bych, že rostoucí. Začínal jsem s jedním dvěma kurzy ročně v Hanáckém skanzenu v Příkazech. Dnes jich dělám asi deset ročně v Praze, Brně a na Sluňákově v Horce nad Moravou. (Více o kurzech najdete zde.)

Může být permakulturní zahrada i okrasná? Nebo se plánuje čistě účelově, tzn. že z čeho není užitek, to na ní nenajdeme?

Určitě může. Účelovost a funkčnost zahrady nejsou nutně v rozporu s okrasností. V angličtině existuje pěkné slůvko „edimentals“, které vzniklo spojením slov „edible“ a „ornamental“. Jedná se o rostliny, které jsou jedlé i okrasné zároveň. Dalo by se to přeložit jako „krasojedlé“ rostliny. A právě tyto rostliny se výtečně hodí do permakulturní zahrady, nebo na permakulturní předzahrádku.

Patří sem například denivky, které mají jedlé květy, poupata či mladé výhonky, stínomilná trvalka bohyška s jedlými a okrasnými listy nebo juka vláknitá s jedlými sněhobílými květy. Nedávno vyšla knížka věnovaná krasojedlým rostlinám. Jmenuje se Around The World in 80 Plants. Autorem je Stephen Barstow, který má zahradu v Norsku nedaleko severního polárního kruhu. Takže zkušenosti, které s krasojedlými rostlinami v knize popisuje, budou do značné míry přenosné i do našich mírnějších podmínek.

Po letech se znovu mluví o soběstačnosti v pěstování potravin. Myslíte si, že se k samozásobení lze vrátit „v malém“?

Rozhodně ano. Sám jsem toho živým příkladem. Motivů, které ve mně podněcují samozásobení, je celá řada. Některé pochutiny se v obchodech vůbec nedají sehnat nebo jen za dost vysokou cenu. Říkám jim luxusní potraviny. Například divoká rajčátka, která mají naprosto úžasnou chuť nesrovnatelnou se supermarketovými rajčaty, nebo český česnek, nebo čerstvé bylinky. Jídlo, které si vypěstuju, neobsahuje rezidua chemických postřiků, protože chemii nepoužívám. Fyzická práce na zahradě je zdravá a prodlužuje život. Vlastní jídlo ze zahrady může ušetřit nějaké peníze. A v neposlední řadě je zahradničení určitou pojistkou proti rizikům, které může přinést nejistá budoucnost. Pokud by nastala větší ekonomická či energetická krize, přišla válka nebo došlo ke kolapsu průmyslové společnosti, samozásobení by jistě přišlo vhod.

Myslíte si, že by bylo dobré, kdyby se do školní výuky zase vrátily pěstitelské práce, tzv. pozemky, tedy výuka dětí zaměřená na pěstování užitkových rostlin přímo v praxi?

Myslím, že je důležité zvyšovat zemědělskou gramotnost populace. Pěstitelské práce mohou být jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout. Muselo by se to ale provést chytře a s citem. Aby to nemělo opačný efekt, totiž znechucení prací na zahradě.

Jako podstatné se mi jeví nenutit děti slepě k pletí zahrádky, z níž potom nemají žádný užitek. Ale motivovat je právě tím, že to, co si vypěstují, si potom také odnesou a sní. Probudit v nich zájem o semínka, která jsou základem zahrady a u některých druhů je lze poměrně snadno vypěstovat. Nechat je zorganizovat semínkovou burzu, na které se budou směňovat semena cenných odrůd. Potom jim to celé bude dávat mnohem větší smysl.

Jedním z rysů permakultury je i semenaření. Proč?

Ano, v permakulturní zahradě by se měly semenařit alespoň některé druhy. Je to další z mnoha způsobů, jak spolupracovat s přírodou. V tomto případě se jedná o spolupráci s evolucí. Budeme-li každý rok brát semena jen z těch nejlepších a nejzdravějších rostlin, daná odrůda se začne adaptovat. Během několika let se vyvine v samostatnou lokální linii, která se bude malinko lišit od veškerých jiných odrůd. Tato lokální odrůda bude adaptovaná na některé místní podmínky, na typ půdy, klima nebo místní mutace patogenů a může být také přizpůsobena technice pěstování, tedy tomu, jestli mulčuji, okopávám, jaká používám hnojiva a zda aplikuji chemii. Bude to odrůda přizpůsobená lokálnímu ekosystému a mému osobitému stylu zahradničení.

Konvenční průmyslové zemědělství funguje do značné míry obráceně. Odrůdy se šlechtí a udržují centrálně a jsou potom rozptýleny na rozsáhlá území naší krajiny. Jsou to takové univerzální hodně výnosné ale uniformní odrůdy, které jsou často závislé na chemii. Aby daly dobrý výnos a přinesly užitek, je třeba vysterilizovat jim životní prostředí chemií. Zbavit ekosystém škůdců a plevelů a přizpůsobit ho těmto odrůdám.

V permakultuře se naopak snažíme, aby se odrůdy přizpůsobily ekosystému. Právě proto jsou semenaření a selekce, která je jeho součástí, tak důležité.

Před časem Evropská komise pracovala na návrhu zákona, který měl v podstatě zakázat šíření osiv mezi drobnými pěstiteli. Návrh nakonec nebyl schválen. Je současná legislativa vyhovující?

Ten návrh tzv. Semínkového nařízení byl dle mého soudu špatný v tom, že skoro nic neměnil na současném stavu. Nepřinesl by sice žádné výrazné zhoršení, ale současná přísná osivářská legislativa by se mnoho nezměnila. Proto jsem ten návrh kritizoval.
Současná osivářská legislativa pro permakulturu příliš vyhovující není, protože zakazuje prodej neregistrovaných odrůd, přičemž registrace je zpoplatněna. Řada zajímavých neregistrovaných odrůd, například mnohé staré či krajové, nebo různé neprůmyslové odrůdy vhodné pro zahrádkáře a samozásobitele, zůstávají pěstitelům velice špatně dostupné. Proto jsem nedávno napsal ministrovi zemědělství otevřený dopis o potřebě tuto legislativu změnit a následně se s ním osobně sešel.

V souvislosti s permakulturou se často zmiňují i tzv. staré a krajové odrůdy. V čem spočívá jejich důležitost? Je možné sehnat jejich semena nebo výpěstky?

Staré a krajové odrůdy jsou pro permakulturu důležité z několika důvodů. Krajové odrůdy sice dosahují nižších výnosů než ty moderní, ale mohou být odolnější a obvykle jsou adaptabilnější díky své genetické rozmanitosti. Dobře se dokážou přizpůsobit místním podmínkám. Mnohé staré odrůdy byly vyšlechtěny před dalekosáhlou industrializací a chemizací zemědělství, takže jsou adaptované na neprůmyslové podmínky. Jednalo se obvykle o nehybridní odrůdy, které se dají semenařit, protože si při přesévání uchovávají své vlastnosti.

Hybridní odrůdy označované jako F1 se semenařit dost dobře nedají, protože nejsou geneticky stabilní. Když si z takové odrůdy vezmete semínka, další rok vám z nich vyroste rostlina s úplně jinými, často horšími, vlastnostmi než měla původní mateřská rostlina. Hybridizace odrůd je znepokojivým trendem soudobého semenářství. Vede totiž k závislosti pěstitelů na semenářských firmách, což je pro tyto firmy výhodné. Postihuje stále více druhů a odrůd. Naše největší semenářské firmy jako je Semo, Seva Seed, Nohel Garden nebo Moravo Seed dnes nenabízí jedinou nehybridní odrůdu okurek. Nehybridní osivo okurek začíná být vzácností. Kdo ho dnes ještě má, měl by ho množit a šířit mezi ostatní pěstitele. Než vymizí úplně.

——————————————————————————————————————————————————

Otázky kladla šéfredaktorka časopisu Flóra, Zdeňka Zienertová. Odpovídal Marek Kvapil, který zahradničí na svém pozemku na Hané a je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.