Potravinová zahrada ve světle ropného zlomu

Pokud se pozastavujete nad tím, proč by se rodiny a domácnosti na počátku jednadvacátého století měly věnovat takovým věcem, jako je samozásobitelské zahradničení, potom jsou následující řádky určeny právě vám. Jejich smyslem je ukázat, že tradice potravinových zahrad dnes začíná být opět aktuální a že zahradničení bude patřit mezi klíčové dovednosti tohoto století.

Úpadek zahradničení

Hlavním demografickým trendem dvacátého století byla urbanizace: Lidé se stěhovali z venkova do vzkvétajících metropolí, kde byla lepší příležitosti získat zaměstnání a zajistit si slušný příjem. Pracovní síla populace se postupně přesouvala ze sféry zemědělství do oblastí průmyslové výroby, obchodu a služeb. Rodiče či prarodiče mnohých soudobých obyvatel měst se narodili na venkově, ale zemřeli ve městě. Většina z nich si s sebou do města přinesla základní zahradnické dovednosti, které patřily kdysi v tradiční společnosti našeho venkova k takovým samozřejmostem, jako je dnes řízení automobilu. Zemědělská gramotnost této generace našla svůj výraz ve fenoménu městských zahrádek, které vznikaly kolem dělnických čtvrtí a rodinných domů. Zakládaly se zahrádkářské kolonie. Zahradničení patřilo k jednomu z příznačných rysů této generace. Jak tato generace postupně vymírá, ztrácejí města schopnost produkovat si vlastní stravu. Nové generace ovládají prastaré zahradnické řemeslo v mnohem menší míře.

Rodinný dům mého otce, který koupil po válce v Olomouci můj stařeček, když opustil svou rodnou ves, je připomínkou této generační proměny. Několik ovocných stromů, které stařeček vysázel, stále ještě plodí a otec je každý rok sklízí. Ovšem zeleninové záhony, které byly rozsety mezi stromy, jsou dávno ty tam a v rohu zahrady se krčí opuštěný kompost.

V polistopadové české společnosti postoupil úpadek zahradničení ještě o krok dál: Relativní ekonomická hodnota mnoha městských pozemků zastínila a převýšila jejich hodnotu potravinového zdroje. Důsledkem je mizení zahrádkářských kolonií a přeměna „zemědělské“ půdy měst na stavební parcely. Venkov zaplavila vlna novousedlíků, kteří ovšem ve svých novostavbách žijí víceméně městským stylem života a většinou bez potřeby zakládat na svých pozemcích produktivní zahrady. Původní obyvatelé venkova se zhlíží v městském způsobu života, snaží se ho napodobit a ztrácejí svou hlavní přednost, totiž schopnost čerpat energii a zdroje z místních ekosystémů.

Ropný zlom

Možná to tak dnes nevypadá, ale tento trend se nejspíš již brzy obrátí. Význam zahradničení a potravinových zahrad do budoucna patrně poroste. Kdo si dokáže zajistit přístup k půdě a osvojí si základní zahradnické dovednosti, bude mít velikou výhodu. Důvodem je skutečnost, že průmyslový systém produkce a distribuce potravin je zcela závislý na plynulých dodávkách ropy a zemního plynu, jejichž zásoby jsou omezené. Ropa i zemní plyn patří mezi neobnovitelné zdroje, což znamená, že přijde doba, kdy nám začnou docházet. Geologové proto mluví tzv. o ropném zlomu, po němž bude následovat zlom plynu a také zlom uhlí.

Ropný zlom je ne zcela přesný překlad anglického výrazu „peak oil“. Správně bychom řekli spíš „ropný vrchol“, ale zaběhnul se u nás právě výraz ropný zlom. Dochází k němu v momentě, kdy vyvrcholí těžba ropy a její produkce již dál neroste. Nějakou dobu těžba stagnuje a nakonec začíná nenávratně klesat. Tento vzorec, označovaný též někdy jako Hubbertova křivka, platí jak pro těžbu na jednom ropném poli tak i pro globální produkci. Podstatné přitom je, že kritický bod nepřichází v okamžiku vyčerpání veškeré dostupné ropy, ale již v momentě, kdy jsou její zásoby přibližně poloviční.

V šedesátých letech dvacátého století vyvrcholil roční objem nově objevovaných ropných zásob. Od té doby nacházíme každý rok méně a méně ropy. Nutným důsledkem takového stavu je vyvrcholení ropné produkce, k němuž pravděpodobně došlo již někde mezi roky 2005 – 2008. Je jenom otázkou času, kdy začne globální těžba ropy dlouhodobě klesat a kdy se to projeví nějakou formou energetické krize.

Moderní industrializované země jsou na ropě závislé prakticky ve všech důležitých oblastech jako je doprava, distribuce a zpracování potravin, zemědělství, zdravotnictví, armáda či údržba infrastruktury. Vzhledem k tomu, že na obzoru se nerýsuje nic, co by mohlo univerzálnost a obrovský energetický potenciál ropy nahradit, lze očekávat, že její nedostatek způsobí vážné trhliny mnoha klíčovým sektorům průmyslové společnosti. Alternativní zdroje energie nemohou ropu ani fosilní paliva plně nahradit. Důvody, proč tomu tak je, jsem shrnul ve svém článku Kacířská otázka.

Konec éry levných a snadno dostupných potravin

Neznamená to nutně zhroucení industriální společnosti. Můžeme ale očekávat, že mnoho věcí bude třeba dělat jiným způsobem, než jsme byli zvyklí. Je velmi pravděpodobné, že průmyslová produkce potravin a výroba léků doznají změn, které zvýší společenský význam samozásobitelského zahradničení. Jedním z úkolů nastupující generace, k níž patřím, bude znovuobjevení a rehabilitace potravinových zahrad jako fenoménu, který nejenže pomáhá uspokojovat domácnostem základní životní potřeby, ale zároveň přispívá k celkovému blahu společnosti. Tento trend lze pozorovat již dnes například ve Velké Británii, kde se ropný zlom dostal mezi veřejně diskutovaná témata a kde mezi lidmi strmě roste zájem o zahradničení.

Co může udělat nedostatek fosilních paliv s dostupností potravin? Průmyslová produkce potravin je od počátku do konce závislá na ropě a zemním plynu. Velké množství těchto zdrojů se spotřebuje jako surovina či energie při výrobě umělých hnojiv a pesticidů, bez nichž si soudobé zemědělství nelze představit. Ropa a zemní plyn dále slouží jako levný a snadno dostupný zdroj energie využívaný ve všech fázích potravinové produkce: Od pěstování plodin, zavlažování, přes žně a sklizeň úrody, až po zpracování, balení a distribuci hotových produktů. Fosilní paliva jsou dále nezbytná při konstrukci a opravách strojů, zařízení a infrastruktury potřebných pro zemědělský průmysl (traktory, kombajny, náhradní díly, sila, zemědělská družstva, cesty). Takový systém je udržitelný jen za předpokladu, že jsou zajištěny plynulé dodávky fosilních zdrojů. Pokles ropné produkce zde bude mít silný dopad.

Dlouhodobě lze očekávat, že ceny energií a hnojiv porostou, což celkově vyžene ceny potravin nahoru. Globalizovaný trh s potravinami a zemědělskými plodinami se začne zmenšovat. Bude méně tropického ovoce a rybích konzerv, méně česneku z Číny a méně jahod v zimě. Globalizace se pravděpodobně postupně přestane vyplácet, neboť cena za přepravu poletí strmě vzhůru. Je možné, že bude zavedeno přídělové hospodářství a ropa bude na příděly – jako tomu bylo v některých západních zemích za ropné krize v 70. letech. Automobilová doprava se začne redukovat. Letecký průmysl postihnou vážné problémy a létání se stane pro většinu lidí nedostupným luxusem. Časem budou ropná paliva nejspíš přerozdělována státem a budou vyhrazena na zajištění nejnutnějších potřeb: Na obranu státu, základní zdravotní péči a zemědělskou produkci potravin.

Nemyslím si, že by naší zemi v dohledné době hrozila vážná potravinová krize či hladomor (i když vyloučit tuto možnost zcela nelze). Spíš je pravděpodobné, že naše strava bude dražší, skromnější a mnohem méně pestrá. K dostání budou především základní potraviny, jako jsou obiloviny, luštěniny, brambory, mléko či vejce a to za několikanásobnou cenu, než za ně platíme dnes. Možná budou rozdělovány na příděl, jak můžeme dnes vidět například na Kubě, kde byl po výpadku v zásobování ropou v 90. letech zaveden systém potravinových lístků. Nadstandardní potraviny jako je zelenina, ovoce, zavařeniny, marmelády a další pochutiny či zdroje vitamínů budou nejspíš také k sehnání, ale ne každý na ně bude mít (budeme platit víc nejen za jídlo ale i za energii). A zde právě vstupují do hry potravinové zahrady.

Napojit se na lokální ekosystém

V okamžiku, kdy je náš hlavní energetický zdroj vzácný, těžko dostupný a drahý, je pro velkou část populace mnohem ekonomičtější produkovat určité věci přímo v místě jejich spotřeby – tedy doma. To je primární důvod očekávaného rozkvětu potravinových zahrad. Budeme více zavařovat, nakládat, kvasit a pálit. Nejde ale jen o samozásobení jídlem a pitivem. Poroste také význam bylinkových záhonů a bylinaření jakožto svépomocné zdravotní péče.

Pokud jste dočetli až sem, je Vám nejspíš jasné, že zřízení potravinové zahrady na počátku jednadvacátého století nemusí být zas tak špatným nápadem. Skvělým nástrojem k vytvoření kvalitní, ekologicky stabilní a udržitelné zahrady, která vás dokáže zásobit jídlem a vitamíny i v krizových situacích, je designérský systém zvaný permakultura. Ten vám pomůže si vše dobře naplánovat, rozvrhnout a promyslet. V permakultuře navíc existuje tradice různých návodů a designových triků, díky nimž můžete svůj pozemek využít efektivněji než při běžných postupech a méně se při tom nadřít. I malá zahrádka s kvalitně promyšleným designem může ulehčit napjatému rodinnému rozpočtu. (Více o permakultuře viz zde a zde.)

Závěrem jedna poznámka. Samozásobitelské zahradničení představuje dovednost, jejíž osvojení neprobíhá ze dne na den ani z roku na rok. Zahrada má svůj vlastní rytmus, jenž se liší od rytmu moderního života. Zvyknout si na rytmus přírodních cyklů, na pomalý ale neúprosný čas rostlin a získat do začátku potřebné zkušenosti trvá několik let. Máte-li proto možnost, začněte zahradničit třeba již letos. Čím více cenných zkušeností s pěstováním, zpracováním a uskladněním potravin získáte, tím efektivněji budete postupovat v těžkých časech krize.

Máte-li pozemek, není nač čekat. Nemáte-li vlastní půdu, zkuste se domluvit s někým, kdo nějakou má, ale nevyužívá ji. Zeptejte se rodičů, prarodičů, příbuzných, známých či sousedů. Pokud někdo z nich již zahradničí, nabídněte mu svou pomoc a učte se od něj. Zahradničení je dnes nedoceněnou dovedností, jejíž význam časem poroste. Podobná role, jakou zahrádky sehrály ve dvacátém století, kdy umožňovaly lidem protloukat se těžkými časy Hospodářské krize, dvou světových válek a komunistického útlaku, jim připadne i v energeticky nejisté budoucnosti.

Ropný zlom, jenž je pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších (a nejméně reflektovaných) událostí naší éry, před námi osvětluje nové možnosti budoucího světa. Tyto možnosti se neskrývají v dálných krajích globalizovaného světa, ani ve vyhlídkách na další ekonomický růst, ale čekají na nás hned za humny. Vyrůstají jako zelené výhonky z nitra ekosystémů prostírajících se všude kolem nás. Potravinové zahrady představují jeden ze způsobů napojení člověka na tyto ekosystémy. Jsou možná tím nejhlubším spojením s přírodou, jaké známe.

———————————————————————————————————————————————————-