Apokalyptický dialog otce a dcery

Tenhle fiktivní dialog o budoucnosti lidstva přidávám na kompost volně k recyklaci. Jeho autorem je Gregory Bateson, člověk, o němž snad někdy napíšu víc. Čtenář nechť s tímto apokalyptickým textem nakládá obezřetně. (Jako s kompostem.) Je obzvlášť výživný.

Text je z přebalu knihy Mysl a příroda, nezbytná jednota vydané nakadatelstvím Malvern v roce 2006.

OTEC: Ve větší, trvalejší ekologii jsou menší podcykly žití a umírání uvnitř větší, trvalejší ekologie. Co však smrt té větší soustavy? Naší biosféry? Možná, že v očích nebes nebo Šivy na ní vůbec nezáleží. Je však jediná, kterou známe.

DCERA: Ale tvoje kniha je její součástí.

OTEC: Ovšem… ano – už vím, co myslíš, a máš samozřejmě pravdu. Ani jelen, ani puma nepotřebují důvod či omluvu za to, že jsou. A moje kniha je také součást této biosféry a rovněž nepotřebuje žádný důvod či omluvu. I kdybych se úplně mýlil!

DCERA: Může se jelen nebo puma mýlit?

OTEC: Každý druh se může dostat do evoluční slepé uličky, a myslím si, že je to mýlka, když se podílí na vlastním sebezničení. Lidský rod, jak všichni víme, dnes může kdykoli vyhladit sebe sama.

DCERA: Tak co má být? Nač pak psát takovou knihu?

OTEC: Je v tom i trochu pýchy v pocitu, že jestli se všichni bezhlavě řítíme k moři jako lumíci, alespoň jeden lumík by si měl dělat poznámky a pak prohlašovat: “Vždyť jsem to říkal!” Věřit, že ten běh do záhuby můžu zastavit, by bylo mnohem arogantnější, než prohlásit: “Vždyť jsem to říkal!”