Co je permakultura? Část první.

Permakultura, která si ve světě již přes třicet let získává stále nové příznivce, prorůstá postupně i do českého prostředí a zapouští zde kořeny. Informace, které lze o permakultuře získat na českých webech, jsou ovšem často jen kusé, neúplné a vytržené z kontextu. Těžko si z nich lze udělat ucelenější představu o tom, co to vlastně permakultura je. Nabízím proto virtuálnímu světu tento článek v naději, že přispěje k obšírnějšímu obrazu permakultury.

Permakulturu lze nejjednodušeji definovat jako koncept či myšlenkový rámec, který slouží k vytváření a realizaci udržitelného designu. Jedná se o jakýsi návod, jenž poskytuje sadu nástrojů a technik využitelných při navrhování lidských sídel a jejich okolí, zahrad, zemědělských systémů, měst i celých regionů. Permakultura se vyznačuje pragmatickým a racionálním přístupem, který čerpá z poznatků přírodních věd, obzvláště systémové ekologie a využívá principů systémového myšlení. Jejím cílem je vytvoření stabilního, produktivního systému, který zajistí lidem jejich potřeby a zároveň bude harmonickou součástí krajiny.

—————————————————————————————————————————————————–

Toby Hemenway: „Permakultura není samostatná disciplína. Jedná se spíš o designový přístup založený na propojování různých disciplín, strategií a technik.“

—————————————————————————————————————————————————–

Bill Mollison a David Holmgren, kteří stáli u zrodu celého konceptu, definovali permakulturu takto: „Uvědomělá přeměna krajiny napodobující přirozené vztahy a vzorce, která poskytuje dostatek potravy, vlákna a energie k uspokojení místních potřeb.“ Tuto poměrně širokou definici později Holmgren upřesňuje těmito slovy: „Různé nápady, zručnosti a způsoby života, které musíme objevit a rozvinout, abychom se dokázali změnit ze závislých  konzumentů na zodpovědné a produktivní občany.“

Zahrada jako obnovitelný zdroj

Jedním ze základních předpokladů naplnění těchto vizí je dosažení určité míry potravinové a energetické soběstačnosti. K tomu je třeba vytvořit podmínky prostřednictvím vhodného designu domu a pozemku, na němž dům stojí. Zahrada nemá sloužit jen pro okrasu a pro osázení několika tujemi, ale především jako obnovitelná zásobárna potravy a energie. To je řešeno výsadbou potravinových lesů, zachytáváním solární energie do slunečních pastí, zadržováním dešťové vody, využíváním rozmanitých druhů jedlých rostlin a jejich pěstováním v příhodných mikroklimatických podmínkách zahrady, výsadbou původních místních odolných odrůd ovocných stromů či zelenin apod. Dům v permakulturním konceptu není pojímán jako izolovaná buňka, jejíž jedinou funkcí je vydělit člověka ze světa a poskytnout mu dostatek intimního soukromí a ochrany před počasím, ale naopak je chápán jako součást mnohem obšírnějšího celku, v němž funguje v rámci celé řady různých vztahů, s nimiž je třeba při projektování počítat. Dům má být racionálně začleněn do kontextu energetických toků krajiny a přírody, aby byl schopen vytěžit z okolního prostředí co největší energetické zisky, dokázal obstát před náporem živlů a umožňoval majiteli efektivní přístup k obhospodařovaným pozemkům. To mají zajistit dva nástroje permakulturního designu – tzv. sektorování a zónování.

Sektory a zóny

První z nich se týká přírodních sil, které pronikají na pozemek a k domu z vnějšku, tedy větru, vody, ohně, slunečního záření, případně divoké zvěře. Permakulturní sektorování umožňuje efektivně pracovat s těmito silami. Stačí, když zmapujeme jejich působení a každou z nich lokalizujeme do jejího specifického sektoru. Víme-li například, že převažující zimní větry přicházejí ze severu, je tato světová strana naším zimním větrným sektorem. Vítr potom můžeme tlumit výsadbou větrolamu na severní straně pozemku nebo ho naopak využít třeba pro pohon turbíny. Voda pravidelně proudící každé jaro po západním svahu dolů k našemu sídlu vytváří jarní vodní sektor. Můžeme zde například vybudovat svejly, které dokážou část vody vstřebat a za horkých letních dnů předat rostlinám.

Zónování se týká vztahu nás samotných k domu a přilehlým pozemkům. Permakultura rozlišuje šest různých zón, kdy dům, který je místem každodenního života, představuje zónu 0 a nejméně navštěvované oblasti patří pod zónu 5. Do zóny 1 náleží ty části pozemku, které využíváme nejčastěji a které vyžadují nejintenzivnější péči. Pokud máme rádi v každém jídle čerstvé bylinky, zřídíme si zde bylinkový záhon. Můžeme zde pěstovat nízké jedlé keře. V zóně dvě například chováme slepice, pěstujeme zeleninu, skladujeme dřevo apod. Nejvzdálenější části (zóny 3 – 5) mají být využívány spíš extenzivně a s nejnižšími časovými vklady (pěstování palivového dříví, pastviny, divočina).

Propojování prvků

Permakulturní designér zkoumá a objevuje možnosti praktického využití vztahů mezi jednotlivými prvky navrhovaného systému (zahrady, usedlosti, domu). Ty by měly být kreativně (efektivně) využity takovým způsobem, aby usnadnily obhospodařování pozemků, zvýšily produktivitu a snížily energetickou náročnost lidských vkladů do systému na minimum. Příkladem může být využití slimákožravé kachny indický běžec k vyčištění zahrádky od přemnožených plžů. Anebo permakulturní vynález zvaný slepičí traktor, o němž se píší celé knihy. Slepice, jak známo, jsou hrabaví ptáci a tuto jejich schopnost lze úspěšně využít při podzimní úpravě zahrádky po sklizení úrody. Stačí vyrobit menší zastřešenou ohrádku na kolečkách, přivést ji na záhon, umístit dovnitř slepice a nechat je pracovat. Jako bonus navíc slepice svým trusem pohnojí půdu. Nejde ale jen o využití zvířat. Zajímavá vazba vzniká třeba napojením skleníku na dům. V zimě lze teplo, které produkuje skleník, využít k vytápění domu.

—————————————————————————————————————————————————–

Bill Mollison: „Stabilitu nevytváří množství různorodých věcí v designu, nýbrž počet užitečných vztahů mezi nimi.“

—————————————————————————————————————————————————–

Důležitá je rovněž snaha o uzavřený cyklus materiálních toků. Zatímco většina materiálních toků v průmyslové společnosti má jednosměrný, lineární charakter, kdy na jedné straně stojí stále vzácnější suroviny a na straně druhé se hromadí odpady, permakultura usiluje o jejich zacyklení. K tomu slouží tzv. funkční analýza. Ta se dělá tak, že pro každý důležitý prvek navrhovaného systému vypracujeme seznam vstupů, které vyžaduje a výstupů, které produkuje. Potom se snažíme propojit systém takovým způsobem, aby výstupy jednoho prvku sloužily jako vstupy pro jiný a naopak. Tak lze vytvářet nové funkční spoje a zvyšovat stabilitu systému. Zbytky zeleniny ze zahrádky (výstup) můžeme házet slepicím do výběhu (vstup) a trus (výstup), který je nezbytným produktem chovu slepic, použít jako hnojivo pro záhony (vstup). Nebo jiný příklad. Obsah kompostovacího záchodu (výstup) použijeme jako surovinu při stavbě vyvýšeného záhonu (vstup) a potrava, kterou na něm vypěstujeme (výstup), skončí po projití naším trávícím traktem opět v kompostovacím záchodě (vstup).

Potenciálně užitečných vztahů mezi prvky existuje celá řada. Je třeba je ovšem hledat, promýšlet, vytvářet a testovat v praxi. Každý se může zapojit do objevování originálních spojů a vazeb. Každý může obohatit permakulturu něčím novým.

Trvalá kultura?

V centru pozornosti permakultury stojí od počátku zahradničení a udržitelné zemědělství, což je zřejmé již ze samotného jejího názvu. Vychází se zde z toho, že kultura, v jejímž základu nestojí udržitelné zemědělství a která se o tento základ nestará, nemá pevné kořeny a je odsouzena k zániku. Pojem „permakultura“ (angl. permaculture) je odvozen ze spojení dvou anglických slov „permanent“ a „agriculture“, tedy „trvalý“ a „zemědělství“, což odkazuje k jeho agrárním kořenům a k pojmu trvalé udržitelnosti. Je ovšem otázkou, nakolik lze nárokům na trvalou udržitelnost dostát a zda je to vůbec reálné.

Za účelem maximalizace produktivity a minimalizace pracnosti jsou v permakultuře často využívány vzory, vztahy a funkce odpozorované v přírodě. Jako důležitý pramen inspirace slouží rovněž tradiční formy živobytí našich předků, které lze přizpůsobovat aktuálním podmínkám a vylepšovat podle nových poznatků, jimiž lidé v minulosti nedisponovali. Proslulý slogan, který se traduje v permakulturní komunitě, praví, že „tradiční zemědělství bylo náročné na práci, průmyslové zemědělství na energii a permakulturní systémy jsou náročné na informace a na design.“

Základem jsou informace

Informace jsou pro permakulturu a její šíření zcela klíčové. Pomineme-li filmy, existují v zásadě tři způsoby předávání informací o permakultuře: Knihy, internet a kurzy. Nevýhodou je, že většina důležitých knih o permakultuře dosud nebyla přeložena do našeho jazyka. Ani české weby nejsou příliš kvalitním zdrojem informací. A u kurzů záleží dost na lektorovi, na jeho zkušenostech a rozhledu, na zdrojích, z nichž čerpá a především na tom, nakolik je schopný celému konceptu permakultury porozumět a věrohodně ho předat ostatním. Snadno si lze totiž z permakultury vytáhnout jen to, co se zrovna komu hodí do krámu.

V naší uzavřené středoevropské kulturní kotlince permakultura žije tak trochu svým vlastním životem. Mutuje a míchá se s různými vlivy a někdy se stává, že její původní obsah a smysl se přitom jaksi mimoděk zcela vytratí.

Tento článek má druhou část, která navazuje na první.