Industriální fenomén městských zahrádek

Genialita literárního stylu Johna Michaela Greera spočívá možná v tom, že při kritice industriální společnosti využívá metody systémového myšlení natolik citlivým a vytříbeným způsobem, že je schopen neustále držet v zorném poli svého zájmu životní svět prostého člověka, jeho starosti a problémy, na jejichž řešení hledá originální recepty, které jsou mnohdy jen oprášenými tradičními návody. Potvrzuje to i jeden z jeho posledních příspěvků, jehož překlad se nedávno objevil na Britských listech pod názvem Jak přežít ve světě nemrtvých peněz. Greer v něm poukazuje na jeden z opomíjených objevů dvacátého století, totiž na fenomén zahrádek coby kolektivní reakce na krizi.

V předindustriální době, kdy žila většina populace na venkově, byly přídomní zeleninové zahrádky, sady a políčka spolu s chovem domácí zvěře neoddělitelnou součástí domácí ekonomiky, která zajišťovala uspokojování velké části základních životních potřeb bez prostředkující funkce peněz. S nástupem industrializace došlo k rozsáhlé urbanizaci společnosti a situace se změnila. Pro městského člověka bez přístupu k půdě může mít závislost na penězích velmi nepříjemné, ba mnohdy až existenciální důsledky. Obzvlášť je to zřejmé v obdobích ekonomických krizí, kdy hyperinflace či hyperdeflace vedou k tomu, že se závratně zvýší počet lidí, kteří nejsou schopni pokrýt ze svého příjmu základní životní potřeby. To byl možná jeden z důvodů, proč se v průběhu dvacátého století probudil mezi obyvatelstvem rostoucích moderních měst zájem o zřizování zahrádek, které umožňovaly obstarat si některé základní potraviny i v nepříznivých časech ekonomických a energetických krizí či v dobách válek.

Přestože tradice zahradnického řemesla sahá až někam do středověku, teprve v průběhu devatenáctého a počátkem dvacátého století dochází k rozvoji prvních rozsáhlejších městských zahrádkových osad, jejichž vznik byl neoddělitelně spjat s procesem industrializace. Fenomén zahrádek byl odrazem potřeby nejchudších vrstev řešit svépomoci svou nouzi a bídu. Na perifériích měst, v zázemí továren a podél železnic tehdy vznikaly zahrádky, kde si lidé pěstovali zeleninu pro svou obživu. Je pozoruhodné, že tyto snahy dělníků byly podporovány i ze strany továrníků, kteří byli mnohdy sami iniciátory vzniku zahrádkových kolonií. Příkladem mohou být naše proslulé Škodovy závody v Plzni: „Zřejmě nejstarší zahrádkářská osada v Plzni byla založena na pozemcích Škodovky. V roce 1914 plzeňské Škodovy závody poskytly svým zaměstnancům pozemek o rozloze ca. 5 ha k vytvoření osady. Zahrádky plnily především funkci pěstitelskou. Osada se postupně rozrůstala a před 2. sv. válkou zahrádkáři již obhospodařovali pozemek o rozloze ca. 12 ha (Peleška, 1982).“ (1)

Zdá se, že i samotní industriální magnáti si uvědomovali, že samozásobitelské pěstění je cosi, co má pro dělníky pracující v jejich továrnách nesmírný význam, že zahrádka představuje způsob, jak efektivně a levně zajistit některé potřeby pracujících.

Dnes je zahrádkaření vnímáno vesměs jako rekreace či hobby. Funkce produkce plodin a samozásobení jsou spíš druhořadé. Ale možná není daleko doba, kdy se zahrádky opět přihlásí o svou hlubší a původnější funkci existenciální, kterou plnily v období obou světových válek či za Velké hospodářské krize. Možná časem oceníme, že vnitřní dvorky městských domů, navržené lidmi, kteří prožili válku a poznali hlad a nouzi, jsou skvělým místem pro chov slepic či králíků. Novější typy panelových domů a současné městské novostavby vnitřní dvorky a zahrady bohužel většinou postrádají. Architekti, kteří je projektují, zřejmě neprodělali existenciální zkušenost domácího chovu zvěře či městského zahradničení v době války či krize. Není potom divu, že je příliš nezajímá, že při správném využití se zahrádka či vnitřní dvorek mohou stát vydatným zdrojem potravy na celý rok.

Mimo zeleninu a ovoce, které rychle podléhají zkáze, lze na zahrádce vypěstovat řadu dlouhodobě skladovatelných plodin: Brambory vydrží ve sklepě celý rok, cibuli a česnek lze usušené uložit na dlouhou dobu do spíže, nakládané zelí je výtečným zdrojem vitamínu C, nakládané okurky vydrží i několik let, dýně hokkaido, z nichž je výborná polévka a které lze smažit obalené ve strouhance, nám loni vydržely až do února. Člověk, který má přístup k půdě, si může zajistit všechny tyto potraviny a mnohé další téměř bez jediné koruny. Jedinou investicí je zde čas. Postihne-li někoho nezaměstnanost, vlastní dvorek či zahrádka mu jistě přijdou vhod.

Nová generace především mladších lidí, kteří nezažili potravinovou nouzi a vyrůstali od plenky v relativním blahobytu, musí fenomén městských zahrádek – jako sebezáchovnou reakci průmyslové společnosti na krizi – teprve objevit, jako ho objevilo předešlé století. Ekonomická krize či snad hrozící krize energetická jsou možná klíčem, jímž může jednadvacáté století odemknout branku vedoucí do plodících městských zahrad. U nás je bohužel trend takový, že zahrádkářských kolonií spíš ubývá. Jenom v Praze zaniklo během necelých dvaceti let přes sto dvacet zahrádkových osad a mnohé další bojují o přežití. (2)

Je-li pravda, že soudobá průmyslová společnost uvízla v pasti složitosti, potom by stálo za úvahu, zda spletitá cesta ven nevede také přes městské zahrádky a přes dvorky obydlené drůbeží.

Napsáno pro Energybulletin.cz.

Použité zdroje:

(1) Dana Krejsová: Vývoj zahrádkářských kolonií ve městě Chemnitz (Porovnání s městem Plzeň); tuto pozoruhodnou diplomovou práci si lze stáhnout zde: http://radyne.fpe.zcu.cz/web/diplomky/BP_Krejsova.pdf

(2) Brabec Jan: U nás v kolonii; Respekt 2007 – č. 16

http://blisty.cz/art/53206.html