Na jednu věc by se při plánování permakulturní zahrady nemělo zapomenout. Na její genetickou strukturu. Právě ta většinu soudobých užitkových zahrad připoutává k monokulturnímu zemědělství, průmyslovému semenářství a uniformnímu šlechtitelství.
Foto: Semínka z vlastní produkce se dnes používají spíše výjimečně. Na fotce semena hrachu, fazolí, ostropestřce, melounu, okurek, máku a dýně.
Kdo má pod kontrolou genetiku zemědělství?
Genetiku soudobého zemědělství nemají pod kontrolou sami zemědělci. Je v rukou malého počtu profesionálních šlechtitelů a specializovaných semenářských firem, často chemických nadnárodních korporací, které dominují trhu s osivy. Je také v rukou státních zemědělských ústavů, které ve většině průmyslových zemí dohlížejí na uvádění osiv do oběhu a nepustí na trh nic, co nesplňuje přísné parametry dané zákonem včetně podmínek uniformity, stálosti a odlišnosti.
Systém průmyslového semenářství má výhodu v tom, že na trhu zajistí osivo vesměs dobré kvality, že snižuje riziko šíření škůdců a chorob v monokulturních porostech, a že semenářskou a šlechtitelskou práci nemusejí vykonávat sami zemědělci, jak bylo dříve běžné. Konvenčním monokulturním zemědělcům zřejmě do značné míry vyhovuje. Jeho nevýhodou jsou závislost na producentech semen, nutnost kupovat osivo, drsné omezení nabídky a rozmanitosti dostupných odrůd, genetická eroze a zejména ztráta kontroly samotných zemědělců nad esencí zemědělského systému, totiž nad jeho genetikou.
Zmíněné výhody / nevýhody pochopitelně mají dopady na každého zahrádkáře či pěstitele, který nakupuje běžně dostupná semínka registrovaných odrůd. Je to pohodlné, šetří to práci, ale genetickou strukturu zahrady nemá pod kontrolou samotný zahradník, nýbrž někdo jiný, vzdálený, cizí, komu neleží na srdci potřeby zahrad či zahradníků, natož potřeby té či oné konkrétní zahrady, neřku-li potřeby permakulturních zemědělských systémů.
Není potom divu, že systém uniformní průmyslové genetiky, v němž se odrůdy šlechtí a semenaří v jiných podmínkách, než v jakých se následně pěstují, nedokáže uspokojit potřeby permakulturních zahrad, které vyžadují maximální rozmanitost odrůd a průběžnou zpětnou vazbu mezi udržovanými odrůdami a lokálním ekosystémem.
Jednou z priorit plánování permakulturních zahrad či permakulturních zemědělských systémů by tudíž mělo být postupné vytvoření vlastní nezávislé genetické struktury, která bude v maximální míře v souladu s permakulturními principy hospodaření, mezi něž mimo jiné patří:
- využívání rozmanitosti
- používání přiměřených technologií s vysokým podílem ruční práce
- přijímání zpětné vazby
- upřednostnění biologických zdrojů před chemickými.
Jak tedy začít vyprávět svůj vlastní evoluční příběh permakulturní zahrady?
1) Semenaření
Genetická struktura permakulturní zahrady je zakódována v používaných semenech. Skrze dlouhodobou kontinuální práci se semínky lze ovlivňovat a usměrňovat genetický vývoj rostlin. Pochopili to již lidé v dobách pravěkého neolitu, když výběrem semen z těch nejlepších rostlin, zahájili proces domestikace a řízené evoluce některých rostlinných druhů. Proto prvním krokem ke geneticky nezávislé permakulturní zahradě musí být zvládnutí základních semenářských dovedností, které byly dříve běžnou součástí zemědělské gramotnosti.
Jakmile permakulturní zahradník vezme zpátky do svých rukou péči o semínka a začne usměrňovat evoluční vývoj rostlin, otevřou se před ním nové dosud nevídané možnosti, jež mu skýtá genetická rozmanitost. Pro ty, kteří se chtějí vydat touto cestou, jsem vytvořil Semínkový kurz.
2) Vytvoření kolekce odrůd
Má-li být permakulturní zahrada geneticky rozmanitá, je třeba tuto rozmanitost z různých zdrojů začít střádat a postupně vytvořit pestrou kolekci odrůd, která je základem adaptability a odolnosti zahrady.
Založit kolekci odrůd a pečovat o ni zabere nějaký čas navíc, ale v situaci, kdy prakticky neexistuje lokální semenářství a kdy drtivá většina krajových odrůd nenávratně zmizela, neexistuje asi jiná možnost, jak uvést genetiku permakulturní zahrady do souladu s lokálním ekosystémem. Po praktické stránce je určitě výhodné založit rovnou komunitní semennou banku, protože potom se práce se semínky rozptýlí mezi více lidí, kteří zvládnou uchovat více různých odrůd.
Foto: Zima je ideální čas pro získávání nových zajímavých odrůd a pro vytvoření/aktualizování zběžné evidence odrůd zastoupených v kolekci.
Z jakých zdrojů čerpat odrůdy pro permakulturní zahradu?
Komerčně dostupné registrované odrůdy. Obecně se mi zdá vhodnější vyhnout se běžně dostupným registrovaným odrůdám, které se vyznačují uniformitou a jsou šlechtěny pro potřeby průmyslového zemědělství. Na druhou stranu lze i mezi těmito odrůdami jistě nalézt některé s vhodnými vlastnostmi pro permakulturní zahradu. Jen si dejte pozor, ať do své kolekce nezařadíte odrůdy označené jako „F1“ nebo „hybrid“, protož takové odrůdy si nepodržují vlastnosti svých rodičů a pro semenaření nejsou vhodné.
Odrůdy od pěstitelů v okolí. Pokud někdo semenaří nějakou odrůdu na jednom pozemku či v jedné oblasti deset dvacet třicet či více let, může být tato odrůda adaptovaná na místní podmínky. Adaptované odrůdy jsou obzvlášť hodnotné pro permakulturní zahradu, neboť dokážou dobře prosperovat i bez použití chemie. Vyplatí se proto zapátrat v okolí, vyptat se na někoho, kdo si pěstuje vlastní semínka, navštívit ho a semínka od něj získat. Ušetříte tím mnoho let času, po který se daná odrůda vyvíjela v interakci s místním ekosystémem.
Semenářské organizace. Různé staré, krajové a jiné zapomenuté odrůdy lze získat například v naší zatím jediné semenářské organizaci Gengel. Za hranicemi naší země potom například v rakouské Arche Noah nebo v dánské Seed Savers. Krajové odrůdy jsou vnitřně rozmanitější a často také odolnější než moderní odrůdy. Dosahují sice obvykle nižších výnosů, ale mají jiné výživové přednosti jako například vyšší nutriční hustotu, nebo nižší obsah lepku u starých a krajových odrůd obilovin.
Vlastní krajové odrůdy. Krajovou odrůdu adaptovanou vašim pěstitelským podmínkám si můžete vytvořit sami tak, že každý rok vezmete semínka z těch nejlepších rostlin a další rok je znovu vysejete. Po několika letech selekce si tak vytvoříte vlastní krajovou odrůdu. Důležité je při tomto postupu použít jako výchozí “materiál” nikoli uniformní běžně dostupnou odrůdu, nýbrž maximálně rozmanitou odrůdu nebo klidně i směs vícera různých odrůd, které necháte navzájem prokřížit. Čím větší rozmanitost na začátku, tím větší adaptabilita a tím více lokálně významných vlastností může výsledná odrůda získat.
3) Udržování kolekce odrůd
Rozmanitost je důležitá, ale kapacity na její uchování jsou vždy omezené. Je proto důležité odrůdy průběžně testovat, srovnávat a vybírat z nich ty, které se osvědčily jako nejlepší. Na zahradě i v kuchyni. Tyto osvědčené odrůdy lze potom pěstovat na konzum. A pokud bude nutné třeba z kapacitních důvodů některé z odrůd vyřadit, měly by ty osvědčené dostat přednost před jinými.
Velice užitečnou věcí je odrůdový zápisník, který slouží k záznamu počasí a zkušeností s pěstováním té které odrůdy. Díky němu lze odrůdy snadněji a objektivněji porovnat a zhodnotit jejich schopnosti v různých podmínkách (deštivo, sucho, mráz).
Jiným kritériem při mnohdy obtížném rozhodování, kterou odrůdu z kolekce vyřadit a kterou uchovat, může být čas, po který byla odrůda udržována neprůmyslovými technikami semenaření nebo čas, po který byla uchovávána v místních podmínkách.
Důležité je rovněž provádět u každé odrůdy alespoň základní selekci a semena vybírat zejména z rostlin, které se vyznačují vlastnostmi typickými pro danou odrůdu (nevláknitost lusků u hrachu, pálivost/nepálivost papriky, apod.) a dále z rostlin, které jsou nejzdravější, největší a pokud možno nejeví známky napadení škůdci či chorobami.
Foto: Kolekce rajčatových odrůd.
Závěrem
Střádání rozmanitosti, vytvoření kolekce odrůd a jejich testování, to vše je práce na dlouhou dobu. Možná na celý život. Pokud však vytrváte, vytvoříte časem hodnotnou kolekci lokálně adaptovaných odrůd, které lze snadno pěstovat bez chemie (což bude do budoucna stále cennější vlastnost) a při využití permakulturních principů hospodaření. Genetická struktura vaší permakulturní zahrady se postupně dostane do souladu s lokálním ekosystémem a vašimi potřebami.
Sdílením semen z této kolekce podpoříte permakulturní pěstitele a zahrádkáře ve svém okolí. Jistě dají přednost vašim semenům před semeny registrovaných uniformních odrůd. Můžete je zároveň zkusit zapojit do péče o kolekci odrůd.
A nakonec je třeba myslet i na to, že odrůdy z vaší kolekce vás mohou přežít. Desítky, stovky a kdo ví, možná i tisíce let. Pokud je svěříte do péče někomu, kdo se o ně postará. Kdo bude dál rozvíjet jejich evoluční příběhy.
————————————————————————————————————————————————
O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Základy potravinové bezpečnosti / Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady.
přínosný článek jako vždy. Jen jste snad zapomněl dodat, že krajovou odrůdu si můžeme za nějaký (delší) čas vyšlechtit i sami. (zvláště nejsou li v okolí vhodní pěstitelé, kteří dosud semenaří). Přeji mnoho úspěchů a děkuji za článek.
Děkuji za komentář, máte pravdu, tohle v článku chybí, úplně jsem na to zapomněl, budu to do něj muset doplnit:-)
Tak, a je to tam:-)
“krajovou odrůdu si můžeme za nějaký (delší) čas vyšlechtit i sami” – To sice můžete, ale záleží na výchozím genetickém materiálu – pokud je “postižen” už předvýběrem z “produktů” průmyslového novošlechtění, tak je to slepá ulička – už ochuzená.
Marku, vlastně sice to píšete zde: ” Důležité je při tomto postupu použít jako výchozí “materiál” nikoli uniformní běžně dostupnou odrůdu, nýbrž maximálně rozmanitou odrůdu nebo klidně i směs vícera různých odrůd, které necháte navzájem prokřížit. Čím větší rozmanitost na začátku, tím větší adaptabilita a tím více lokálně významných vlastností může výsledná odrůda získat.”
ALE nedostatečně jste zdůraznil, že stačí i jen omylem “přikřížit” nějakou odrůdu pomrvenou (komerční- které vznikly jiným postupem než píšete v genetické úrovni, byť navenek v dané generaci vypadá třeba pěkně…” “..že každý rok vezmete semínka z těch nejlepších rostlin a další rok je znovu vysejete. Po několika letech selekce si tak vytvoříte vlastní krajovou odrůdu.” Takovým procesem průmysl ale nešlechtil. A navíc nedává nám “na trh”, který rozhodně není volný… to nejlepší – nýbrž naopak něco záměrně ne až tak kvalitního…Důvodem je mimo jiné FUTURE MARKETING firem /pokud tento termín dosud neznáte, zjistěte si jak a čím má dopad na produkty jakéhokoli druhu/…a tím tedy udržování závilosti lidí na tom, co nového zase pustí k dispozici…”milostivě”..a dle nadiktované ceny. Samozřejmě, že navíc klame rozdílnými názvy – to, že má něco třeba dvacet komerčních názvů neznamená, že to je nějak rozdílné v genetice…Třeba typicky jablka z novošlechtění. Mimo to genetické ústavy jsou dost pochybně neochotné – těžko si to nějak rozumě vysvětlit, ale pro neprivilegované prakticky nedostupné. Prostě dá se to skoro nazvat, že drží pod zámkem co vlastně svým způsobem nakradli (protože to vytvořily v minulosti generace lidu a oni mu to nevracejí…)- jen dál napomáhají monopolům a to nenese nikdy dobré plody.
dokončení:…nedostatečně jste zdůraznil, že stačí i jen omylem “přikřížit” nějakou odrůdu pomrvenou…a stane se celá várka nepoužitelná. Problém se může projevit až v daleké budoucnosti a vznikl “znečistěným” počátečním “vkladem”, který determinuje následky…Ne každé genetické poškození se totiž také nějak zjevně projeví a tudíž ho není možné NÁSLEDNĚ ani uměle vyselektovat. Proto je třeba na to myslet už předem, myslet do zásoby. Malá praktická rada – dělat a archivovat si ZÁLOHY semen z každého roku a to trvale – i s tím rizikem, že část ztratí po letech klíčivost, pár ale možná přežije a mohli byste se k nim vrátit pokud by se některý rok další stalo nechtěné přikřížení a potřebovali byste to zase “čisté” a podobně. Nespoléhejte se v tom na nikom jiném (že třeba za 10 let to zase “odněkud” získáte “čisté”) než na sebe a nevysívejte vše, něco zůstatků si dejte “save” (cca 10% z každého roku, které už nemusíte ani nikdy použít nebude-li to třeba. Pokud se ukáže, že se někde stala chyba, tak se máte k čemu vrátit a to je obrovská konkurenční výhoda. Ne každé šlechtění je jen k lepšímu a nepřijde se na to hned, tak pozor.).
Aby to vůbec šlo správně dohledat (opravdu nespoléhejte, že si za třeba 10 let vy nebo případně i jiný nálezce takového pokladu vzpomene, co to tam vlastně skladujete za dušičky ve sklenicích 🙂 Proto jsou kvalitní popisky k té které – naprostou nezbytností a poctivé uvedení názvu (nebo tedy výchozího materiálu), případě z jakého průběhu to vzniklo nebo bylo nalezeno a s jakými vlastnostmi, tak tedy hlavně i termín – sezónu sběru vzorku. Prostě ročník. Tyto věci prosím nepodceňujte, ale to už je spíše k samotnému provedení, nikoli zdůvodnění proč vůbec něco takového dělat jako je předestřeno v tomto motivačním článku. Rostliny sice nemohou mluvit, ale já za ně za něj děkuju – kdo jiný než skrze nás jim může věnovat slovo? (protože “komu neleží na srdci potřeby zahrad či zahradníků, natož potřeby té či oné konkrétní zahrady, neřku-li potřeby permakulturních zemědělských systémů” – Co je však nejhorší, na srdci jim neleží samotné rostliny! – Proto jim nemělo být ani dovoleno s nimi provádět to, co se na nich napáchali ve své ulhané vypočítavosti).
Děkuji za komentář, zajímavé, co píšete. Nemohl byste prosím trošku přiblížit, jaké způsoby “pomrvení” odrůd při komerčním šlechtění a jaké genetické vady máte na mysli? Nebo sem prosím dejte alespoň odkaz na nějaký zdroj. Docela mě to zajímá. Díky.
UIO: Co se týče popisků, tak si je samozřejmě poctivě vedu. Některé sklenice nejsou natočené popiskem k foťáku. A kromě základního údaj: druh, odrůda a rok vypěstování, které uvádím na každé sklenici s dušičkou:-), tak si vedu ještě tabulku v excelu, kde mám podrobnější info o původu, popis odrůdy a také zkušenosti s pěstováním…
Dovolte ještě jeden dotaz: Vy se zabýváte šlechtěním?
Zajímavý přehled alel – v tomto příkladě u jabloní i když by to chtělo mít pro každý druh takto zpracováno:
http://www.agriculture.sk/fileadmin/files/2009/Issue_2/2-zoufal_69-79.pdf
PS.: Ne vždy se (ať už záměrně nebo ne) shoduje tvrzení firem o použitém rodičovském materiálu (ostatně to je jejich “obchodní know-how” tajemství, což ovšem opět neprospívá přírodě.) se zjištěnou genetickou skutečností. U jiných druhů komerně použitelných rostlin to bude ještě horší.
“ať do své kolekce nezařadíte odrůdy označené jako „F1“ nebo „hybrid“, protože takové odrůdy si nepodržují vlastnosti svých rodičů a pro semenaření nejsou vhodné.”
Věcná poznámka: F1 “něco” NENÍ vlastně ODRŮDA – nehledě na komerční “jméno” sloužící pouze k obchodnímu účelu. F1 není a ani se nikdy nemůže stát odrůdou v pravém slova smyslu.
Pokaždé je ZNOVU “vyrobena” (nemá vývoj) a stejným cíleným zkřížením rodičovských odrůd (homozygotů) – které ovšem zná a má pouze daný producent (Jinak by si je mohl při znalosti a možnostech vyrobit každý sám…když by věděl co přesně a jak zkřížit a měl to k dispozici – věděl by co to dá za výsledek – ve filiální tedy F kroku křížení 1 jsou z důvodu zákonitosti genetiky většinou značně UNIFORMNÍ jedinci celé “populace” – Vyplývá to z toho, že se zkříží odrůdy u kterých mají zjištěno že jde o homozygoty a vzniknou heterozygoti – všichni se stejnou kombinací výbavy alel. Což se liší oproti tomu, kdyby se zkřížili heterozygoti mezi sebou a/nebo heterozygoti s homozygotem, to by se v částech “populace” z toho vzešlých nakombinovala různá “spojení” – jedinci takové populace by se mezi sebou tím pádem mohli odlišovat, protože nemají všichni stejné kombinace alely. Ne vždy by to muselo být poznat, to záleží na dalších působeních alel – třeba že jedna je dominantní a to třeba i u všech těch kombinací a tudíž se vlastně navenek též budou jevit stejně.)
Příklad: AB hetezygot + AB heterozygot dají varianty – část v populaci AA, část BB a část AB krát dva.”A” označuje alelu jinou než “B” (“pohlavní buňky” nesou buď tu nebo onu). Kdežto u homozygota nesou pohlavní buňky A a zase jenom A. Nebo B a zase jenom B.
V podstatě by nemusel vadit samotný fakt “F1 křížení”, ale to, že my nevíme co použili za výchozí materiál a lze předpokládat že PODŘADNÉ odrůdy, které by samy o sobě nebyly úspěšné, ale takto je pro producenty výhodné takové zkřížit a vytvořit tak dočasnou generaci jakoby vitálnější. Pro ně je výhodné nákladově aby pracovali s co nejlacinějšími věcmi a mohli tam ve výsledků dosahovat maximálních “marží” (protože výdělek je “shora” omezen ochotou a schopností lidí kupovat pak od nich za nějakou cenu, která musí být akceptovatelná, tak nezbývá než šetřit na vstupech – což v praxi znamená to nejpodřadnější odpad ještě nějak umět “otočit” – pěkně “naleštit” a prodat stylem amerického “hype” – jakože super! 😀 ).
Znehodnotit si takovým materiálem kvalitní staré a krajové a rodové odrůdy (ze kterých oni ty hybridy nedělají ale vy byste mohli – šlo by vlastně též o ten proces “F1” jenže s případným dalším vývojem…a hlavně postaveným na jiných kritériích…) to by byl nerozum.
Kritéria průmyslového “šlechtění” jsou zcela neslučitelná s našimi permakulturními – láce, povrchnost, bezchuť, zaměření se na “boj proti chorobám” – jakože vyrábějí rezistenty (což je pak spíš reklamní tahák a samozřejmě že se pak jakože přijde na to, že ta či ona “rezistence” padla, “choroba ji překonala” no a tudíž musíte měnit a měnit a měnit – tedy utrácet pro ně pořád dokola a nikam to nevede.) a že pro “bezpečnost” se tedy musíte smířit s tím že to vlastně nemusí mít jiné vlastnosti než aby to dobře vypadalo a znělo. Pak je to akorát nafouklé vodou a bez vitaminů a minerálů – nic to nevydrží na skladování nebo na naopak je to jak z plastu…a podobně. To je tak, když se snoubí bída s nouzí a ještě nám budou tvrdit, že my to tak vlastně chcem? 😀
Děkuji za lekci z genetiky:-) Ok, F1 hybridní osivo už nenazvu odrůdou nikdy více:-) Nejhorší na tom celém ale je, že hybridizace osiv se stále stupňuje. Třeba Semo již nenabízí vůbec žádné nehybridní osivo okurek.
Neporadil byste mi ohledně křížení a šlechtění rajčat? Napadlo mě zkřížit rajče divoké, které dobře odolová plísním, má úžasnou chuť, ale má malé plody, které při dešti praskají s nějakou odrůdou s podlouhlýmil plody, které moc nepraskají, mají větší plody a horší chuť.
Je nutné GMO modifikace (ale i jiné zásahy poškozující genetickou integritu) držet ve skleníku pokud nemáme nakonec držet ve skleníku zbytky přírody s tím příbuzné – jedině že by vyvinuli natolik modifikované mutanty, že nebude vůbec možné aby se křížily s původními (které by tak nenávratně znečistily a překazily jejich vlastní evoluci – což je neomluvitelné!) ani pouhým omylem (vlastně by tedy byly “novým druhem” bez zpětné kompatibility). Prvním plně záměrně-uměle vzniklým, tedy nikoli evolucí.
Co se mnohdy zve vznosně “šlechtěním” to je degenerativní industriální metodika a ne šlechtění.
Např. http://www.zvedavec.org/zvirata_1760.htm
“Ať už používají jakékoliv metody, všechny firmy a vědci se snaží o VÝROBU plodin, kterým se bude DAŘIT v MODERNÍM agroKULTURNÍM SYSTÉMU.” – SLovo “dařit” v překladu z politicky korektní PíáR řeči zde znamená, které takové ZACHÁZENÍ (jak s rostlinami, tak vůbec krajinou a podmínkami) tak nějak aspoň jednu generaci přežijí… :/
Problémem je hlavně to KDO šlechtí A S JAKÝMI ZÁJMY – Protože to se propisuje do toho, co potom pouštějí na svět…
Zajímavé informace dokládající tristní stav:
“Jablka ztratila chuť” http://wwwold.ekovesnicky.cz/clanek.php?sekce=BIOZAHRADA&id=jablka_1
“Proč potraviny nechutnají jako dřív” http://www.duchna.cz/duchna-pise/proc-potraviny-nechutnaji-jako-driv/3-9-355-358-156
“Proč rajčata ze supermarketu chutnají jako polystyren?”
http://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/proc-rajcata-ze-supermarketu-chutnaji-jako-polystyren_238824.html?showTab=diskutovane#.VD9Mu6vSUb8
Zřejmě ale postupně je zdegenerovali o víc než jeden gen…
A uváděný rozlišovací znak může být skutečně jen orientační, neměl by se stát selekčním kritériem sám o sobě.
• Vrcholem absurdity je cosi ve stylu hodně špatného vtipu:
“Vědci učí růže znovu vonět
Genetik tvrdí, že pokud lze měnit vůni, brzy přijde na řadu i chuť.
Washington – Růže, které koupíte v květinářství, nemají na pohled jedinou chybičku. Jsou barevné, dlouho kvetou a jejich květy jsou jeden jako druhý. Jednu vadu na kráse ale přece jen mají – nevoní. A to je příležitost pro genetiky, kteří zkoušejí naučit růže znovu vonět.
Profesor David Clark se snaží přijít na kloub tomu, proč růže přestaly vonět. “V minulosti růže voněly. Jenže od padesátých let je 80 až 90 % květů na trhu úplně bez zápachu,” říká genetik. Za záhadou stojí hlavně šlechtitelé. V posledních desetiletích usilovali o větší květy a vyšší odolnost proti nákazám a škůdcům. Opakovaným křížením dosáhli svého, ale s jedinou vadou – květiny přišly o svou charakteristickou vůni.
“Když vezmete gen z petúnie a vložíte ho do růže, bude zase vonět jako dřív,” prozrazuje profesor. Genom růže se dosud nepovedlo zcela rozluštit. Petúnie je ve srovnání s ní genetický prosťáček, má ale co nabídnout. Vlastní totiž gen zodpovědný za tvorbu růžového oleje. Clarkův tým ho izoloval a naklonoval. Na pomoc si pak vzal agrobakterii, organismus, který dovede přenášet DNA z rostliny na rostlinu.
Ovládnutí světa vůní slibuje nemalé zisky.” http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/104984-vedci-uci-ruze-znovu-vonet/
• Asi bude třeba naučit vědce zase samostatně nejdřív myslet…
http://www.zahrada.cz/forum/plodova-zelenina/divoka-rajcata-a-jejich-krizeni-326731/?stranka_oblast=
Nedořešená “gengelovská” otázka…
Great looking web site. Assume you did a bunch of your own html coding.|