Jedlý les

Představte si zahradu, která svou bujností místy připomíná šumavský hvozd, ale naprostá většina stromů, keřů či bylin patří k jedlým druhům. Rostliny se pěstují v různých patrech nad sebou a jsou nakombinovány tak, aby se navzájem podporovaly. Říkáme tomu jedlý les.

Foto: Jedlá lesní zahrada v Kalifornii. Slivoň podsazená keříkem rybízu. Zelený koberec v nejnižším patře (na fotce pravý dolní roh) je vytvořen z půdokryvné léčivky mařinky vonné (svízel vonný). Zdroj: Edible forest gardens.

Všichni máme les ve své krvi

Robert Hart, člověk, jenž vytvořil první známý jedlý les v mírném pásmu, tvrdil, že všichni máme les ve své krvi. Jeho lesní zahrada se rozkládala v Británii na pozemku o rozloze pouhých 350 m2. Robert Hart byl vegan a jeho cílem byla (nejen) potravinová soběstačnost. Snil o tom, že les, který kdysi pokrýval většinu rozlohy Anglie, by se prostřednictvím městských, předměstských i venkovských zahrad mohl vrátit zpět na své místo. Alespoň zčásti. A také o tom, že lesní zahrady by mohly nahradit konvenční zemědělství a jeho destruktivní přístup ke krajině.

Myšlenka jedlého lesa je, zdá se, nakažlivá. Ačkoli zahrada Roberta Harta je po jeho smrti odsouzena nejspíš k zániku kvůli dědickým sporům, lidí, kteří se snaží zrealizovat jeho vizi na svých pozemcích, přibývá. Přibývá také knih věnovaných tomuto tématu. V roce 2005 vyšlo dílo, které zatím nemá v oboru konkurenci: Tisícistránková dvousvazková kniha Edible forest gardens zaměřená na teorii a design jedlých lesních zahrad pro mírné pásmo.

Design jedlého lesa

Jak konkrétně vypadá jedlý les a z jakých rostlin se skládá? Základem jsou stromy a keře s jedlými plody (ovoce, bobule, ořechy, semena, lusky), divoká zelenina, jedlé trvalky, bylinky, různé popínavé rostliny a houby. To vše propojeno do jednoho celku. Při prvním setkání s jedlým lesem by se mohlo zdát, že je to trošku chaos. Ve skutečnosti má ale každá rostlinka pečlivě vybrané místo, které jí nejlépe vyhovuje a z něhož profituje i celý ekosystém. Vzorem a zdrojem inspirace je přirozený les, který se snažíme při designu napodobit.

Kdo by si chtěl vytvořit na svém pozemku jedlý les, měl by při jeho navrhování promyslet a naplánovat minimálně tři věci. Architekturu, tedy uspořádání rostlin v prostoru. Sukcesi, tedy vývoj rostlin v čase. A společenstva, tedy vztahy mezi rostlinami navzájem. Podrobněji se designem jedlého lesa zabývám na kurzu Design permakulturní zahrady, takže zde jen několik poznámek k jednotlivým bodům.

Architektura

Jedlý les by měl mít minimálně tři rostlinná patra. Stromové, keřové a bylinné. (Může jich nicméně být až sedm.) Představte si třeba skupinku švestek, pod nimiž neroste tráva jako v klasickém sadě, ale jsou podsázené ostružiním, z něhož vyrážejí trsy pažitky. Sem tam jsou mezi slivoněmi roztroušeny keříky angreštů a rybízů, které plodí poměrně dobře i ve stínu. Nebo si představte statný ořešák, v jehož stínu rozpínají své větve dva tři bezy obrostlé půlkruhem denivek (trvalka s jedlými poupaty, výhonky a kořeny). Pod ořešákem vede pěšina, která kousek dál protíná mýtinku posetou směsí violek a lesních jahod s ostrůvkem šalvěje uprostřed. Tímto stylem pěstování lze efektivně využít dostupný prostor v různých úrovních nad zemí, dosáhnout maximální produkce biomasy a vytvořit na zahradě zajímavá zákoutí.

Foto: Aktinídie čínská alias kiwi patří k jedlým liánám, které můžeme v lesní zahradě nechat prorůstat napříč rostlinnými patry. Tato odrůda je poměrně teplomilná, vhodnější pro naše poměry jsou její příbuzné aktinídie kolomikta (minikiwi) nebo aktinídie význačná.

Sukcese

Na klasické zahrádce se čas měří v týdnech a měsících. Na jaře zasejete zeleninu, vysadíte sazeničky, počkáte pár měsíců, sklidíte úrodu, na podzim zryjete záhony a příští rok začnete od nuly znovu. V lesní zahradě se čas měří na roky a desetiletí. Váš jedlý les se bude v průběhu let vyvíjet a měnit. Tato proměna se řídí určitými zákonitostmi, takže je možné ji do jisté míry odhadovat a předvídat. Na obrázku níže je znázorněn sukcesní vývoj, jak by v ideálním případě probíhal třeba na poli ponechaném ladem. Na odkryté půdě nejprve začnou růst jednoleté plevele, následují vytrvalé plevele a traviny, dále keře, po nich pionýrské dřeviny a nakonec dlouhověké pomalu rostoucí stromy.



Obr. výše: Sukcese. Zdroj: http://people.eku.edu

V praxi se postupuje tak, že nejprve vysázíme stromy a prostor kolem každého z nich zamulčujeme. Zamulčováním potlačíme růst konkurenčních travin a plevelů a sazeničkám dodáme do prvních let organický zdroj živin. Tím celý proces sukcese urychlíme a dostaneme pod kontrolu.

Než vyroste jedlý les do dospělého stádia, může to trvat patnáct dvacet i více let. Několik let také trvá, než stromy začnou plodit. Volný prostor mezi mladými stromky by neměl zůstat nevyužitý. Můžeme ho osázet různými dusík poutajícími keři (rakytník, čimišník, hlošina), které připraví půdu pro své následovníky z řad stromů. Nebo ho můžeme osázet světlomilnými trvalkami, které později, až začnou stromy a keře vrhat stín, nahradíme jinými stínomilnými rostlinami. Takto se zároveň ubráníme plevelům. Plevele se šíří především do těch míst ekosystému, která jsou čerstvě narušená (zrytý záhon) nebo volně přístupná, tedy neobsazená nějakou jinou rostlinou. Pokud využijeme veškerý volný (ekologický) prostor po celý čas vývoje jedlého lesa a obsadíme ho vhodnými rostlinami, plevel bude těžko hledat místo, kde by mohl růst. Neznamená to, že vůbec neporoste, nicméně to bude mít o dost náročnější. Klíčem k úspěchu je přítomnost takových vegetačních vzorců, které jsou poměrně stabilní a nenáročné na údržbu. Různé jedlé houštiny, půdokryvné trvalky, topinamburové hradby proti prorůstání trávy apod. (Na topinambury ale pozor, protože se samy poměrně bujně šíří.)

Foto: Lesní zahrada Roberta Harta. Zdroj: Edible Forest Gardens.

—————————————————————————————————————————————————–

Pokud Vás zaujala myšlenka jedlého lesa, zvažte účast na mém kurzu Design permakulturní zahrady, kde se tomuto stylu zahradničení věnuji podrobněji a kde si můžete navrhnout svůj vlastní jedlý les.

—————————————————————————————————————————————————–

Společenstva

V přírodě se rostliny zřídka vyskytují izolovaně. Většinou spolu vytvářejí vztahy, v nichž jsou schopné podělit se o zdroje živin, světla a vláhy a často si dokonce i nějak pomáhají. Ekologové těmto útvarům říkají rostlinná společenstva.

V jedlém lese se snažíme to napodobit a kombinujeme spolu takové rostliny, které si nějak prospívají. Společenstva vytváříme většinou kolem centrálních stromů, k nimž sázíme různé podpůrné rostliny. Ty vybíráme podle funkce, kterou mají uvnitř společenstva plnit, aby prospívaly zbytku. Některé rostliny slouží jako zdroj mulče (kostival, rebarbora), jiné dodávají do půdy dusík (jetel, vojtěška, rakytník), jiné lákají užitečný hmyz, který reguluje škůdce (bohatě kvetoucí rostliny), jiné mohou chránit ostatní rostliny před houbovými chorobami (křen, medvědí česnek).

Foto výše: Ukázka společenstva broskovně a křenu. Křen je užitečný nejen jako příloha k jídlům, ale zároveň chrání broskvoň proti kadeřavosti a jeho rozložité listy se hodí k mulčování.

Vrátit les zpátky do krajiny

Jedlý les je náročný na informace a na design. Počáteční investice času a práce jsou vysoké, ale vyplatí se. Pokud vytvoříte kvalitní design, údržba po jeho realizaci bude minimální při slušných výnosech ovoce, ořechů, bobulí, bylinek, hub a třeba i palivového dříví. Přijde chvíle, kdy se budete procházet po pěšinách pod stromy, občas někde zamulčujete, občas vytrhenete mladý jasan, jehož semínko k vám zavál vítr, budete ochutnávat jedlé trvalky, sbírat úrodu a přemýšlet, jak by se to dalo celé ještě vylepšit. Výnosy potravin z jedlého lesa nebudou tak vysoké jako z intenzivní zahrádky, tu ale můžete mít hned vedle. Pokud máte pozemek a rádi zkoušíte nové věci, nebo pokud uvažujete o založení sadu, je to jistě originální řešení.

Díky myšlence jedlého lesa můžeme les pozvat zadními vrátky zpátky do krajiny kolem nás. A můžeme to udělat v místech, kde by to nikdo nečekal: V samotném centru lidského dění, v obcích a městech, v intimní blízkosti lidských sídel – na městských dvorcích, v městských i venkovských zahradách, v zahrádkářských koloniích, ve firemních areálech. Zde všude může vyrůst nová a stále ještě velmi vzácná forma lesního společenství rostlin, hub, živočichů a lidí.

—————————————————————————————————————————————————–

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.

—————————————————————————————————————————————————–