Krize rozmanitosti v zemědělství a jak ji řešit…

Biodiverzita patří k nejcennějším zdrojům zemědělství. Genetická rozmanitost je nezbytná pro zachování kulturních plodin, pro jejich schopnost adaptovat se a zajišťovat lidem potravu v nových podmínkách. Dochází-li dnes k její destrukci, je tím ohroženo zemědělství i přežití lidstva na Zemi.

——————————————————————————————————————————————————–

Poznámka: Tento příspěvek byl přednesen v Praze v rámci prvního pořadu z cyklu “Cesty k celistvosti / o vzorech, které spojují” pořádaného českou sekcí Budapešťského klubu v Praze, dne 12. února 2014. Za pozvání děkuji Aleně Malíkové.

——————————————————————————————————————————————————–

Dnes večer bych chtěl mluvit právě o rozmanitosti. O tom, proč je důležitá pro udržitelné zemědělství. O tom, že zemědělství založené na monokulturách a uniformních odrůdách je rizikový projekt. A také o tom, že cesta k rozmanitějšímu zemědělství začíná u semínek.

O rozmanitosti lze hovořit v různých významech. Ve svém příspěvku se zaměřím zejména na vnitrodruhovou genetickou rozmanitost, tedy na diverzitu odrůd, genů a jejich kombinací. Dotknu se ale též rozmanitosti mezidruhové, tedy druhové pestrosti rostlin. Oba typy rozmanitosti jsou spolu vzájemně spjaty.

PROČ JE ROZMANITOST DŮLEŽITÁ

Ekologické výzkumy ukazují, že biodiverzita sehrává ve fungování ekosystémů a v jejich schopnosti poskytovat lidem nezbytné služby (například jídlo, krmivo pro zvířata, dřevo, regulaci škůdců, obohacování půdy organickou hmotou, zachytávání uhlíku) zcela klíčovou roli. V roce 2012 vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature článek shrnující dosavadní poznatky o vlivu biodiverzity na fungování ekosystémů. Některé jeho závěry byly tyto:

– Redukce biodiverzity na úrovni genů i druhů snižuje v ekosystémech efektivitu zachytávání nezbytných zdrojů světla, živin a vody a přetváření těchto zdrojů do biomasy. Jinými slovy méně druhů a méně genů znamená horší využití zdrojů a nižší produkci biomasy.

– Biodiverzita zvyšuje stabilitu ekosystémových funkcí. Celkové zachytávání zdrojů a celková produkce biomasy jsou obecně stabilnější v rozmanitějších ekosystémech.

– Změny, které v ekosystému způsobuje redukce biodiverzity, jsou nelineární. To znamená, že akcelerují. Na začátku si jich téměř nemusíme všimnout, ale při pokračujícím poklesu biodiverzity jsou tyto změny stále rychlejší a jejich dopad na zbytek ekosystému drastičtější. Může k nim tedy dojít náhle a s nečekanou prudkostí.

– Vnitrodruhová genetická diverzita (diverzita odrůd, genů a jejich kombinací) zvyšuje výnosy zemědělských plodin.

– Diverzita druhů dřevin v lesích zvyšuje produkci dřeva.

– Diverzita rostlinných druhů na pastvinách zvyšuje produkci krmiva.

– Rostlinné patogeny jako houby a virální infekce se vyskytují v menší míře v rozmanitějších rostlinných komunitách.

Tolik článek v Nature. Je třeba zdůraznit, že tyto poznatky nevycházejí z jednoho osamoceného vědeckého výzkumu, který by bylo možné snadno zpochybnit jiným výzkumem s opačnými závěry. Jsou to empiricky podložené poznatky vycházející z tisíců různých výzkumů a experimentů, které vědci provedli v posledních dvaceti letech. Představují to, na čem by se dnes shodla většina vědců zabývajících se vztahem mezi biodiverzitou a ekosystémem.

V zemědělství je potom rozmanitost důležitá v několika ohledech:

1) Diverzita zajišťuje zemědělským systémům stabilitu. Selže-li nějaká plodina nebo odrůda, je to vykompenzováno jinou plodinou či odrůdou.

2) Genetická diverzita je pojistkou proti nepříznivým podmínkám v budoucnosti. Životní prostředí se neustále mění. V dobách klimatické změny rychleji než jindy. Genetické zdroje mohou v budoucnosti poskytnout užitečné vlastnosti, jako je odolnost proti novým chorobám nebo klimatickému stresu.

3) Genetická diverzita je zdrojem pro šlechtění nových odrůd. Čím větší rozmanitost genů a jejich kombinací máme k dispozici, tím více možností máme při vývoji nových odrůd.

Obrázek: V monokulturní krajina. Biodiverzita byla zredukována na minimum.

DESTRUKCE ROZMANITOSTI V ZEMĚDĚLSTVÍ

Ztráta biodiverzity je považována za vůbec nejzávažnější ekologický problém naší doby, který předčí i takové hrozby, jako je zakyselování oceánů, zamořování přírody fosforem a dusíkem nebo klimatická změna. Na obrázku níže jsou tyto procesy vyznačeny červenými trojúhelníky. Nachází-li se trojúhelník uvnitř zeleného pole, potom se daný proces odvíjí v tzv. planetárních mezích, kde ještě lidstvo může fungovat bezpečně. Překročením této hranice se ovšem dostáváme do nebezpečné zóny s hrozbou katastrofálních dopadů v důsledku dosažení bodu zvratu, kdy dojde k náhlé a hluboké změně v planetárních či kontinentálních systémech.

Zdroj obrázku zde.

Ztráta biodiverzity mezi všemi těmito procesy pokročila vůbec nejdál za bezpečné hranice. Tak daleko, že to ani nebylo možné v plné míře vyznačit do obrázku, protože k tomu není dost velký.

Znázorněná ztráta biodiverzity se týká zániku druhů, jenž probíhá tempem, které je 100 – 1000 krát rychlejší, než původní přirozené tempo zániku druhů. Jeden z faktorů, které přispívají k zániku druhů, je destrukce jejich vnitřní genetické rozmanitosti. Ta je totiž základem jejich schopnosti přizpůsobit se změně a přežít. Snižování vnitrodruhové (genetické) rozmanitosti zemědělských plodin je potom obrovskou hrozbou pro zemědělství, neboť omezuje jeho schopnost zajišťovat lidem potravu v podmínkách rychle se měnící planety.

Z několikaset tisíc rostlinných druhů je přibližně 30 000 jedlých. Z toho přibližně 7000 rostlin bylo pěstováno nebo sbíráno lidmi jako potrava. Nicméně pouze 30 rostlinných druhů krmí svět, neboť zajišťuje lidem 95% kalorií. (Zdroj: FAO: ) Uchování těchto jedlých rostlinných druhů je pro lidstvo prioritou. Je proto zcela klíčové, aby vnitřní genetická rozmanitosti těchto plodin byla co největší. Převažující trend jde dnes ovšem proti této potřebě, neboť dochází k destrukci genetické diverzity pěstovaných druhů rostlin. Ta se v zemědělství projevuje dvěma způsoby. Genetickou erozí a genetickou zranitelností.

Genetická eroze

Genetická eroze znamená, že nenávratně mizí geny, jejich kombinace nebo celé odrůdy. Ztrácí se genetická rozmanitost uvnitř jednotlivých druhů kulturních plodin.

Genetická rozmanitost je rozptýlena v genech uložených v semínkách a rostlinách roztroušených po celém světě. Když bychom shromáždili veškerá existující semínka a veškeré rostliny nějakého druhu zemědělské plodiny, například všechna semínka a rostliny fazolu obecného, měli bychom před sebou veškeré existující geny a jejich kombinace, které tvoří daný druh. Měli bychom před sebou genofond daného druhu. Byla by to obrovská rozmanitost.

Abychom se v této rozmanitosti lépe vyznali, byl zaveden pojem odrůda. Odrůda je definována jako soubor rostlin, které se vyznačují určitými sdílenými znaky vyplývajícími z jejich genetické výbavy. Tento soubor rostlin by měl být nejméně jedním svým znakem odlišitelný od jiných odrůd (jiných takových souborů).

Odrůdu si lze představit jako určitý vzorek rozmanitosti. Jako jedinečný a nezaměnitelný drahokam, který je součástí pokladnice genofondu daného druhu. Každý takový drahokam přispívá ke kráse a bohatství druhu. Jakmile zanikne, je to pro daný druh nevratná a nenahraditelná ztráta. Jeho rozmanitost byla zredukována. Cosi důležitého mu chybí.

Zkuste si třeba představit, že někde na vesnici na jižní Moravě žije babička, která tam pěstuje a semenaří odrůdu tyčkových fazolí s nádhernými modrozelenými semeny. Dělá z nich vynikající fazolovou polévku podle osvědčeného rodinného receptu. Odrůda už nikde jinde neexistuje, protože nikdo jiný ji nepěstuje. Nikdy nebyla zaregistrována ve Státní odrůdové knize. Ani v genové bance ji nemají, protože nikdo z tamních badatelů babičku nezná. Tato odrůda v sobě má geny nebo jejich kombinace, které nejsou obsaženy v žádné jiné odrůdě tyčkových fazolí na celém širém světě! Přežití této jedinečné a nenahraditelné odrůdy je závislé na jednom jediném člověku.

Jednoho dne babička zemře. Semínka, která babička odložila na poličku do sklenice jako osivo na příští rok, budou žít ještě dalších několik let, než ztratí klíčivost. Pokud se jich během té doby někdo neujme, pokud je někdo nevyseje a neobnoví, odrůda zahyne. A rostlinný druh fazolu obecného bude jednou provždy ochuzen o část své rozmanitosti.

V takových případech říkáme, že došlo ke genetické erozi. Došlo ke ztrátě genů nebo jejich kombinací, které už nikde jinde neexistují.

Většina zemí uvádí jako hlavní příčinu genetické eroze zemědělských plodin nahrazování původních krajových odrůd moderními výkonnějšími odrůdami. Ke genetické erozi zde dochází ze dvou důvodů:

Zaprvé proto, že ne všechny geny a jejich kombinace, které jsou přítomny v geneticky rozmanitých krajových odrůdách, jsou obsaženy v moderních odrůdách, které je nahradí.

Zadruhé proto, že při zavádění moderních komerčních odrůd do tradičních zemědělských systémů obvykle dochází ke snížení celkového počtu pěstovaných odrůd.

Jeden příklad z Ameriky. Z mnoha stovek odrůd, které v USA nabízely dobové katalogy v roce 1903, se v roce 1983 našel ve státní genové bance jen nepatrný zlomek. Zbytek zmizel. Z téměř 300 odrůd řepy se jich dochovalo 17. Z bezmála 500 odrůd salátů zůstalo pouhých 36 a z 544 odrůd zelí zbylo 28. Tyto ztráty odrůd zachycuje tento obrázek:

Tak velké ztráty odrůd pravděpodobně indikují pokles genetické diverzity a tedy i genetickou erozi.

Je třeba říci, že i když se dnes ve vyspělém světě původní krajové odrůdy téměř vůbec nepěstují, protože byly dávno nahrazeny, přesto zde stále dochází genetické erozi. Ta se netýká ani tak původních krajových odrůd, ale starých odrůd, které z nich byly vyšlechtěny a jsou dnes nahrazovány novými často hybridními odrůdami.

Například v USA a Kanadě v letech 1984 – 1987 zaniklo 54 z 230 zásilkových semenářských firem. Většinou šlo o menší firmy, které byly bohatým zdrojem jedinečných odrůd. Důsledkem je, že 943 nehybridních odrůd, které tyto firmy produkovaly a prodávaly, jsou nyní komerčně nedostupné. (Zdroj: Suzanne Ashworth, Seed to Seed, str. 14). Tyto odrůdy pravděpodobně obsahovaly geny, které v sobě původně měly krajové odrůdy, z nichž byly odvozeny.

Genetická zranitelnost

Genetická zranitelnost vzniká tím, že moderní průmyslové odrůdy jsou vnitřně mnohem méně rozmanité, než byly původní krajové odrůdy a že malé množství těchto uniformních odrůd se pěstuje na velkých plochách.

Moderní průmyslové odrůdy jsou homogenní. To znamená, že sestávají z jedinců se stejnou či velmi podobnou genetickou výbavou (se stejným či podobným genotypem). Jejich vnitřní genetická rozmanitost je ve srovnání s tradičními krajovými odrůdami značně ochuzena. Moderní odrůdy jsou si díky tomu mnohem více podobné, protože je mezi nimi méně rozdílů než mezi odrůdami krajovými.

Proto moderní homogenní odrůdy, i když jsou třeba vyšlechtěny na rezistenci vůči určité konkrétní chorobě, jsou mnohem zranitelnější jinými dosud neznámými nebo málo významnými patogeny, které je na poli budou napadat. Riziko, že jim budou chybět genetické předpoklady pro zvládnutí těchto nových výzev, je u nich větší než u vnitřně mnohem rozmanitějších krajových odrůd.

Velkoplošné pěstování malého počtu homogenních odrůd potom vede ke genetické zranitelnosti, kdy pěstovaná plodina je v důsledku své genetické konstituce uniformě náchylná k napadení škůdcem, chorobou či poškození abiotickými vlivy. Nedostatek genetické diverzity v monokulturní krajině je zkrátka rizikem, které bychom měli začít brát vážně. Není radno ho podceňovat.

Je známo mnoho příkladů, kdy se genetická zranitelnost stala příčinou obrovských ztrát zemědělských výnosů s drsnými dopady na společnost.

Jedním z nejznámějších je irský hladomor z let 1845 – 1848, kdy pandemie plísně bramborové doslova vyhladila bramborové porosty v celé Evropě. V Irsku tehdy umřelo přibližně 1,5 milionů lidí, kteří byli na bramborech závislí jako na své hlavní kalorické plodině. Brambory, které se tehdy pěstovaly v Evropě, byly geneticky uniformní a tím i zranitelné, protože byly založeny na pouhých dvou až čtyřech původních odrůdách (klonech) dovezených do Evropy z Jižní Ameriky. Naproti tomu v jihoamerických Andách, kde byl brambor domestikovaná a kde existuje obrovská rozmanitost krajových odrůd bramboru, je taková katastrofa téměř vyloučena.

Tato hrozba je přitom stále aktuální. V osmdesátých letech se objevila nová rasa plísně bramborové, která zasáhla Evropu, Asii a Latinskou Ameriku. V roce 1992 byla v Mexiku objevena dosud neznámá mutace plísně bramborové, která napadla veškeré známé rezistentní odrůdy a byla odolná i vůči fungicidům.

Nebo jiný příklad. Na Ukrajině se v důsledku několika mírných zim silně rozšířila odrůda pšenice Bezostaja pocházející z jižních oblastí. V roce 1972, kdy byla tato odrůda v Sovětském Svazu pěstována již na výměře 15 milionů hektarů, přišla tuhá zima a pšenice vymrzla. Ztráty dosáhly milionů tun zrna.

V Nizozemí se svého času pěstovaly pro každou z devíti hlavních plodin tři nejlepší odrůdy na 81 – 99% osázené plochy. Jeden kultivar dokonce tvořil 94% produkce jarního ječmene.

Velkým rizikem moderních uniformních odrůd je skutečnost, že rezistence vůči nějakému konkrétnímu patogenu je u nich často nesena jedním jediným genem, který je přítomen ve většině odolných odrůd. Například v evropském ječmeni je ochrana před padlím v rostoucí míře závislá na jediném genu a jediném fungicidu. Mutace tohoto patogenu by mohla v jednom jediném evolučním kroku tuto rezistenci snadno prolomit.

Minulý rok (2013) jsem na své zahradě vypěstoval a nasemenařil více než třicet různých druhů plodin. Z toho pět různých odrůd rajčat, pět odrůd fazolí a sedm odrůd dýní. Tyto odrůdy jsem pěstoval na rozloze 1 500 m2, což je velikost běžné venkovské zahrady. Takhle nějak to vypadalo:

Jak vidno z fotky, hned vedle mé zahrady začíná rozlehlé zemědělské pole, které se rozkládá na ploše mnoha desítek hektarů. Celý tento kus krajiny, do něhož by se vlezly stovky mých zahrad, byl oset jednou jedinou uniformní odrůdou ječmene!

Ano, i tohle je příklad genetické zranitelnosti, která je typickým rysem monokulturní krajiny, která obklopuje naše města, vesnice i naše zahrady.

JAK ŘEŠIT KRIZI ROZMANITOSTI

Níže uvádím několik návrhů, jak řešit krizi genetické rozmanitosti v zemědělství. Záměrně nepoužívám slovo “vyřešit”, protože neznám žádný zaručený recept, který by krizi jednou provždy vyřešil. Co zde předkládám jsou spíše návrhy prvních kroků ke zlepšení situace. Návrhy, o nichž je třeba dále diskutovat.

Myslím, že dobrým výchozím bodem při hledání různých řešení, na němž bychom se snad mohli shodnout, je následující tvrzení:

Dochází-li dnes v zemědělství k redukci genetické diverzity a ke genetické erozi, která má nevratný a trvalý charakter, potom bychom měli využít veškerých dostupných prostředků, které máme k dispozici, abychom tento destruktivní proces zastavili.

Zde jsou mé návrhy k diskuzi:

1) Legalizace trhu s neregistrovanými odrůdami

Podle zákona č. 219/2003 Sb. lze uvádět do oběhu a tedy i prodávat jen semínka odrůd, které byly registrovány. To platí víceméně pro všechny členské země Evropské Unie.

Ovšem na světě neexistují jenom registrované odrůdy. Registrované odrůdy jsou jen nepatrným zlomkem obrovské rozmanitosti odrůd, které máme na Zemi k dispozici. Jsou viditelnou špičkou ledovce, pod níž se skrývá nesmírná diverzita, z níž tato špička vyrůstá.

V kolekcích semenářských organizací, v sítích na ně napojených pěstitelů a v zahradách tisíců zahrádkářů jsou udržovány tisíce neregistrovaných odrůd.

Aby tyto odrůdy bylo možno udržovat, je potřeba nějak financovat práci s tím spojenou. Nejjednodušší způsob, jak to udělat, je získat peníze prodejem semínek těchto odrůd. Protože je ovšem prodej těchto neregistrovaných odrůd nelegální, vzniká zde jakási neoficiální sféra. Začal jsem této sféře říkat semínkový underground. I když se jedná o aktivity, které jsou za hranicí legálnosti, jsou zcela legitimní a velmi potřebné pro uchování genetické diverzity.

Limitovat prodej semínek jen na registrované odrůdy znamená zásadním způsobem omezovat přístup k této rozmanitosti. Znamená to vytlačovat tuto původní rozmanitost odrůd do šedé ekonomiky mimo státem oficiálně uznaný systém.

Legalizace trhu s neregistrovanými odrůdami tedy představuje velice efektivní a levný způsob, jak ze strany státu podpořit genetickou diverzitu a omezit její nenávratnou destrukci.

2) Zmírnění přísné legislativy

Zlegalizování neregistrovaných odrůd samo o sobě nezajistí lepší přístup k rozmanitosti. K tomu je třeba ještě odbourat přísné požadavky spojené s prodejem semínek, aby zahrádkáři, neziskové semenářské organizace a drobné semenářské firmy mohly množit a prodávat semínka neregistrovaných odrůd s minimální časovou, finanční a administrativní zátěží.

Současná česká legislativa například vyžaduje, aby dodavatel tzv. standardního osiva, což se týká například semínek zeleniny prodávaných v malém balení, vedl a uchovával záznamy o:

• hmotnosti nebo počtu kusů osiva použitého k výrobě
• stavu množitelského porostu k výrobě osiva
• hmotnosti nebo počtu kusů vyrobeného osiva a o osobě, jíž byl předán
• hmotnosti nebo počtu kusů osiva použitého ve vlastním podniku
• vlastnostech vyrobeného osiva, které ministerstvo stanovuje vyhláškou

Dodavatel je dále povinen odebírat vzorky z každé vyrobené partie osiva a uchovávat je pro účely následné kontroly po dobu dvou let. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZÚZ) potom provádí následnou kontrolu vyrobeného standardního osiva.

Podobné požadavky vyžaduje rovněž návrh tzv. Semínkového nařízení, předložený Evropskou komisí v květnu roku 2013, o němž se bude zřejmě tento rok v březnu či dubnu hlasovat v Evropském parlamentu. Požadavky platí pro kohokoli, kdo by chtěl prodávat semínka, byť by se třeba jednalo o individuálního zahrádkáře. Prodej neregistrovaných odrůd je tímto nařízením sice povolen, ale jeho podmínky jsou stále natolik přísné, že běžný zahrádkář by neměl šanci je splnit.

Jsme-li dnes v situaci, kdy genetická rozmanitost nenávratně mizí, měli bychom udělat vše proto, aby distribuce této rozmanitosti ekonomickým systémem mezi lidmi probíhala s maximální rychlostí a efektivitou.

Požadavky na vedení záznamů o stavu množitelského porostu i na odebírání vzorků ke kontrole ÚKZUZem pochopitelně rozšiřování genetické diverzity vůbec nepomáhají. Naopak na ni uvalují administrativní, časovou a tím i finanční zátěž. A to jak na straně dodavatele osiv, tak na straně státu a daňového poplatníka. Touto zátěží je podstatná část genetické diverzity stahována do ilegality, kde je ohrožována zánikem.

Někdo by mohl namítnout, že když tyto požadavky změkčíme nebo odstraníme, zhorší se tím kvalita osiva…

Je-li ovšem kvalita osiva v rozporu s rozšířením diverzity, čemu dáme přednost? Je přece nesmysl, aby odrůdy zanikaly nebo byly ekonomicky nedostupné jen proto, že semínka, která měla zajistit jejich rozšíření k dalším lidem a pěstitelům, nesplňovala nároky na kvalitu a nemohla být tedy uvedena do oběhu.

Vždyť kvalita produkovaného osiva je dočasným a změnitelným rysem. Ovšem zánik odrůdy je nevratnou a trvalou ztrátou.

Je potom otázkou zda vůbec potřebujeme prodej neregistrovaných odrůd regulovat nějakými pravidly v situaci, kdy jsou tyto odrůdy ohrožovány zánikem a vzniká potřeba rozptýlit je mezi co největší počet lidí a zvýšit tím jejich šanci na uchování.

3) Decentralizace trhu s osivy

V USA i v Evropě dochází v posledních desetiletích k rostoucí koncentraci na trhu s osivy. Malé společnosti jsou skupovány osivářskými giganty, často agrochemickými společnostmi. Například v roce 1990 firma Limagrain koupila firmu Nickerson. Firma Bayer koupila v roce 2002 Nuhmens. Monsanto v roce 2005 koupilo firmu Seminis a v roce 2008 firmu De Ruiters.

Dochází k tomu, že stále méně firem požírá stále větší část trhu s osivy. Tento proces je velmi znepokojivý. Nedávná studie vypracovaná na zadání Evropských zelených uvádí následující údaje:

• 5 společností kontroluje 75% evropského trhu s osivem kukuřice
• 4 společnosti kontrolují 86% evropského trhu s osivem cukrové řepy
• 5 společností kontroluje 95% evropského trhu s osivem zeleniny
• společnost Monsanto kontroluje 24% evropského trhu s osivem zeleniny
• 8 největších společností kontroluje 99% evropského trhu s osivy

Evropští zelení proto nedávno požádali, aby evropská komise zahájila antimonopolní šetření na evropském trhu s osivy.

Důsledkem rostoucí koncentrace trhu s osivy je pokračující redukce biodiverzity, protože expandující firmy eliminují v nově získaných pobočkách méně produktivní odrůdy.

Pro podporu biodiverzity je proto nezbytné decentralizovat trh s osivy. Rozptýlit produkci semínek mezi co největší počet subjektů. Možnosti jsou následující:

• Přijmout taková opatření, která zabrání pokračující monopolizaci trhu s osivy a omezí rozšiřování velkých osivářských firem na úkor menších.

• Přijmout opatření na podporu drobných rodinných semenářských firem, aby měly šanci prosadit se na trhu a aby jejich podíl na něm významnou měrou vzrostl.

• Přijmout opatření na podporu semenářských neziskových organizací a umožnit jim legálně financovat svůj provoz z peněz získaných prodejem semínek neregistrovaných odrůd.

• Přijmout opatření na podporu nezávislých šlechtitelů, kteří budou šlechtit odrůdy vhodné pro udržitelné zemědělství a neprůmyslové odrůdy vhodné pro zahrádkáře a samozásobitele.

• Přijmout opatření, která by zemědělce motivovala k semenaření. Třeba tak, že jim bude umožněn prodej nadbytků určitého množství semen.

První tři body se týkaly systémových opatření, která je třeba prosadit na politické úrovni, byť třeba na žádost občanů. To vyžaduje čas a politickou vůli. Existují ovšem také individuální kroky, jimiž může prakticky kdokoli a ihned omezit ničení genetické rozmanitosti a zachránit její část.

4) Semenaření neregistrovaných odrůd a založení semenářské zahrady

Pro průmyslové zemědělství je typické, že ze semenaření se stala vysoce specializovaná záležitost, která je svěřena do rukou odborníkům. Běžný zemědělec dnes obvykle nesemenaří a osivo nakupuje od semenářských firem. Zatímco v minulosti většina zemědělců udržovala své vlastní krajové odrůdy, dnes téměř všichni pěstují stejné státem uznané odrůdy nabízené několika málo semenářskými firmami.

Návratem k semenaření jako amatérské disciplíně či lidovému řemeslu lze zemědělství obohatit o odrůdy, které by se nepěstovaly buď vůbec anebo jen v omezené míře. Každá takto pěstovaná či lokálně udržovaná odrůda obohacuje daný druh zemědělské plodiny o cenné geny a zvyšuje šanci na jejich uchování pro budoucnost.

Založením semenářské zahrady lze poskytnout zázemí desítkám či stovkám ohrožených odrůd. Jakákoli užitková, ekologická, přírodní či permakulturní zahrada se může stát útočištěm rozmanitosti a zdrojem odrůd pro své okolí. Vůbec není nutné pěstovat v zahradách kupované registrované odrůdy, které jsou stejně obvykle šlechtěny pro účely průmyslového zemědělství a nikoli pro potřeby zahradníků.

K udržování odrůd semínky nepotřebujete ani vlastnit půdu. Vystačíte si s pronajatým pozemkem. Semenaření má totiž výhodu, že zahradu můžete každý rok sbalit do jednoho malého kufříku se semínky, abyste ji příští rok vybalili třeba kousek vedle na jiném místě.

5) Pátrání po starých odrůdách mezi pěstiteli

I když je to relativně vzácný jev, existují ještě pěstitelé, kteří třeba celý svůj život semenařili a udržovali své vlastní odrůdy. Může se jednat o původní krajové, staré nebo rodinné odrůdy. Jedná se často o starší lidi, kteří nemají komu předat semínka svých odrůd. Pokud umřou, hrozí, že jejich odrůdy zahynou s nimi.

Problém je v tom, že je těžké tyto lidi vypátrat. Není to ale nemožné. Je třeba oslovovat starší pěstitele či zahrádkáře, a pokud semenaří, ptát se jich na semínka.

Nedávno jsem například narazil na jednoho staršího zahrádkáře, který mi daroval semínka rajčat, která semenařili přes padesát let na své hanácké zahradě. Nebo jsem objevil pěstitelku fazolí, které byly semenařeny na Hané možná již v první polovině dvacátého století.

6) Zorganizování semínkové burzy

Semínková burza je setkání lidí, zejména zahrádkářů a zemědělců, kteří spolu přišli sdílet svá semena. Je to jedna z možností, jak šířit osivo neregistrovaných odrůd ohrožených zánikem a distribuovat rozmanitost mezi lidmi.

Foto: Semínková burza na závěr Semínkového kurzu.

Semínka na semínkové burze lze buď směňovat za jiná semena, nebo prodávat, což je ovšem nelegální. Existují různé organizační modely pro uspořádání semínkové burzy. Někdy se semínka prostě volně rozprostřou na stoly a lidé se jimi probírají. Jindy zůstane každý pěstitel u svých semínek, aby mohl sdílet informace o svých odrůdách a měl pod kontrolou výdej semen.

Nejdůležitějšího ze všeho je zajistit dostatek semen pro případ, že nikdo nebo jen několik málo účastníků semínkové burzy přinese semena. Nedostatek semen může snadno celou akci pokazit.

7) Návštěva semínkového kurzu

Semínkový kurz jsem vytvořil v listopadu minulého roku pro lidi, kteří cítí potřebu chránit biodiverzitu a udělat něco pro záchranu ohrožených odrůd. Do dnešního dne ho absolvovalo přibližně čtyřicet lidí.

Jeho prostřednictvím se snažím předat základní informace o tom, proč a jak semenařit, kde získat semena neregistrovaných, vzácných či neprůmyslových odrůd a jak je uchovat.

Kurz je zakončen semínkovou burzou, jejímž prostřednictvím lze sdílet semena i zkušenosti s pěstováním a semenařením odrůd nejrůznějších plodin.

***

Závěrem shrnutí všech sedmi navrhovaných opatření:

SYSTÉMOVÉ ZMĚNY

1. Legalizace trhu s neregistrovanými odrůdami
2. Změkčení přísné legislativy
3. Decentralizace trhu s osivy

INDIVIDUÁLNÍ KROKY

1. Semenaření neregistrovaných odrůd a založení semenářské zahrady
2. Pátrání po starých odrůdách mezi pěstiteli
3. Zorganizování semínkové burzy
4. Návštěva semínkového kurzu

Je příznačné, že veškerá výše uvedená opatření k omezení genetické destrukce a zvýšení rozmanitosti v zemědělství se nějak týkají semínek. To proto, že genetická rozmanitost se reprodukuje, obnovuje a šíří právě semínky. K rozmanitějšímu zemědělství se zkrátka a dobře musíme prosemenařit.

——————————————————————————————————————————————————–

O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.

——————————————————————————————————————————————————–

Použité zdroje:

Chloupek Oldřich. Genetická diverzita, šlechtění a semenářství. Academia.

Ivan Mammana: Concentration of market power in the eu seed market. Commissioned by the greens/efa groups in the european parliament.

Philip H. Howard: Visualizing Consolidation in the Global Seed Industry: 1996–2008. Sustainability 2009, 1(4), 1266-1287.

Planetary Boundaries: Exploring the Safe Operating Space for Humanity. 2009. IN: E&S Home > Vol. 14, No. 2 > Art. 32.

Biodiversity loss and its impact on humanity. IN: Nature486, 59–67 (07 June 2012).

The State of the World´s Plant Genetic Resources for Food and Agriculture. FAO UN. Rome 1997.