Platná česká legislativa výrazně omezuje práva zemědělců, pěstitelů a zahrádkářů na využívání, výměnu a prodej vlastních semínek, ačkoli se Česká republika podpisem Mezinárodní smlouvy o rostlinných genetických zdrojích zavázala, že tato práva bude chránit a podporovat.
Otázky, jakým způsobem česká (ale i evropská) legislativa omezuje práva na využívání vlastnoručně vypěstovaného osiva a jak tím ničí agrobiodiverzitu soudobého zemědělství, jsem se dotkl již před rokem v článcích Semínkový underground a Krize rozmanitosti v zemědělství. Nyní bych rád v této věci opět napsal několik řádků.
Zákon č. 219/2003 Sb., o uvádění do oběhu osiva a sadby omezuje práva zemědělců, pěstitelů a zahrádkářů na směnu a prodej vlastního osiva tím, že:
1) Zakazuje prodej a směnu (tzv. uvádění do oběhu) osiva neregistrovaných odrůd a nutí tedy každého farmáře či pěstitele, který chce prodávat či směňovat osivo neregistrovaných odrůd (což je například většina starých či krajových odrůd, nebo většina odrůd nabízených v Gengelu), aby tyto odrůdy nechal projít přísným a finančně nákladným schvalovacím řízením, v němž ani nemusí uspět.
Již při podání žádosti o registraci jedné jediné odrůdy je třeba uhradit správní poplatek ve výši 2000 Kč! Kromě toho je žadatel o uznání odrůdy v registračním řízení povinen „uhradit Ústavu náklady za odborné úkony spojené s registračním řízením; Ústav je oprávněn požadovat zálohu od osoby, na jejíž žádost se odborné úkony mají provést, popřípadě i úhradu nákladů předem, je-li zřejmé, že budou provedeny a jaká bude jejich přibližná výše;“.
2) Zakazuje prodej a směnu odrůd, které nejsou uniformní a stálé, což jsou dvě kritéria nezbytná k uznání a zaregistrování jakékoli odrůdy. Mnohé krajové odrůdy, které jsou nesmírně důležité pro alternativní zemědělské systémy, tato kritéria díky své vnitřní variabilitě a rozmanitosti nesplňují a alternativním zemědělcům či permakulturním pěstitelům, kteří na ně spoléhají, udržují je a upřednostňují před konvenčními odrůdami, je odepřeno právo na jejich prodej. (Tím je potom samozřejmě ohrožováno samotné přežití těchto odrůd, protože není legální hradit prodejem jejich semen práci spojenou s jejich udržováním.)
3) Vyžaduje odebírání vzorků z každé vyrobené partie osiva, vedení a uchovávání evidence o stavu množitelských porostů a vlastnostech osiva. To vše je kontrolováno Ústavem, přičemž „zjištěné nedostatky v kvalitě osiva jsou důvodem k zahájení správního řízení včetně stanovení pokuty.“ I když je určitá evidence pěstovaných odrůd jistě užitečná věc, představuje administrativní a časovou zátěž, kterou si ne každý, kdo chce uplatňovat své právo na výměnu a prodej semínek, může dovolit. Riziko pokuty a nepřehledný systém kontrol a schvalování různých kategorií osiv, v němž je obtížné se zorientovat, většinu zemědělců, pěstitelů, zahrádkářů či amatérských semenářů odradí od možnosti přivydělat si nějakou korunu prodejem odrůd, které udržují (nebo by udržovali, kdyby k tomu byli motivováni) ve svých kolekcích.
Tato omezení vedou v praxi k tomu, že drtivá většina zemědělců, pěstitelů a zahrádkářů své právo na výměnu a prodej vlastního osiva nevyužívá a pokud ho přece jen využívá, dostává se tím do ilegality.
Takto restriktivně nastavenou legislativou Česká republika porušuje závazek chránit a podporovat práva zemědělců na směnu a prodej vlastních osiv. Tento závazek byl dán ratifikací Mezinárodní smlouvy o rostlinných genetických zdrojích pro výživu a zemědělství, kterou schválil Parlament české republiky a která vstoupila pro ČR v platnost dne 29. června 2004.
Vznik této mezinárodní smlouvy pod záštitou OSN (Organizace pro výživu a zemědělství) byl motivován obavami o stav rostlinných genetických zdrojů, které jsou v rostoucí míře poškozovány a postihovány genetickou erozí, jež podemílá agrobiodiverzitu soudobých i budoucích zemědělských systémů a ohrožuje tak přežití lidského druhu na Zemi.
Smlouva vychází ze snah této destrukci zabránit a vytvořit právní rámec, který by omezil další poškozování agrobiodiverzity. Důležitou součástí tohoto právního rámce jsou práva zemědělců na uchování a udržitelné využívání genetických zdrojů. Těmto právům je věnován článek 9, který je zcela klíčový a který zde tudíž cituji v kompletním znění:
„Článek 9 – Práva zemědělců
9.1 Smluvní strany uznávají nesmírný současný a budoucí přínos místních a původních společenství a zemědělců všech oblastí světa, zejména v centrech původu plodin a jejich rozmanitosti pro uchovávání a rozvoj rostlinných genetických zdrojů, tvořících základ zemědělské a potravinářské produkce na celém světě.
9.2 Smluvní strany souhlasí, že za uplatňování práv zemědělců ve vztahu k rostlinným genetickým zdrojům pro výživu a zemědělství nesou zodpovědnost vlády států. V souladu se svými potřebami a prioritami by každá smluvní strana měla v souladu se svou národní legislativou přijmout opatření na ochranu a podporu práv zemědělců, včetně:
| (a) | ochrany tradičních znalostí týkajících se rostlinných genetických zdrojů pro výživu a zemědělství; |
| (b) | práva na spravedlivý podíl z přínosů vyplývajících z využívání rostlinných genetických zdrojů pro výživu a zemědělství; a |
| (c) | práva účastnit se rozhodování na národní úrovni v záležitostech vztahujících se k uchovávání a trvale udržitelnému využívání rostlinných genetických zdrojů pro výživu a zemědělství. |
9.3. Text tohoto článku nesmí být žádným způsobem interpretován tak, že by omezoval práva zemědělců ve smyslu uchovávání, využívání, směny a prodeje vlastního osiva/množitelského materiálu, pokud jsou tato práva upravena národní legislativou, případně ošetřena jinak.“
Poslední, zcela zásadní, odstavec 9.3 v konkrétním případě ČR znamená asi tolik: Pokud jsou práva zemědělců na využívání, směnu a prodej vlastního osiva omezena („upravena“) zákonem o uvádění osiva do oběhu, potom nesmí být ani ona pasáž v článku 9.2, kde stojí „v souladu se svou národní legislativou“, žádným způsobem interpretována (chápána) tak, že práva zemědělců na uchovávání, směnu a prodej vlastního osiva mají být omezena. Bylo by to ostatně proti duchu celé této smlouvy.
V preambuli smlouvy stojí:
„Smluvní strany, přesvědčeny o zvláštní povaze rostlinných genetických zdrojů pro výživu a zemědělství (…); obávajíce se pokračujícího poškozování těchto zdrojů; (…) potvrzujíce, že minulý, současný a budoucí podíl zemědělců všech regionů světa zejména v centrech původu a rozmanitosti, na uchování, zlepšování a zajištění dostupnosti těchto zdrojů jsou základem práv zemědělců; dále potvrzujíce, že práva uznaná touto smlouvou na záchranu, užívání, výměnu a prodej zemědělských osiv a dalších rozmnožovacích materiálů (…) jsou podstatná pro realizaci práv zemědělců.“
Česká republika souhlasem s těmito slovy vlastně uznává, že nejen odborníci a vědečtí pracovníci ve specializovaných ústavech a genových bankách, nýbrž i obyčejní zemědělci, zahrádkáři a „místní a původní společenství“ mají právo podílet se na uchování, množení a šíření genových zdrojů. Činili tak ostatně od pradávna.
Mají-li ovšem zemědělci či lokální komunity toto své právo fakticky uplatňovat, musejí mít možnost získat na tuto činnost odpovídající finanční prostředky potřebné k uchovávání odrůd, jako je dostávají například zaměstnanci genových bank za svou důležitou práci. Pokud jim je stát není schopen zajistit a tím naplnit svůj závazek o podpoře práv zemědělců, neměl by jim přinejmenším bránit striktní a nepřehlednou legislativou v prodeji semen takto uchovávaných odrůd, z něhož lze tuto bohulibou činnosti financovat bez odčerpávání peněz ze státního rozpočtu.
Článek 4 této smlouvy, nazvaný Všeobecné závazky, explicitně říká:
„Každá ze smluvních stran zajistí soulad svých právních předpisů, úředních předpisů a postupů se závazky, které pro ni vyplývají z této smlouvy.“
Je neuvěřitelné, že ani deset let po schválení Mezinárodní smlouvy o rostlinných genetických zdrojích nebyla česká legislativa uvedena do souladu se závazky, které pro ni z této smlouvy plynou.
——————————————————————————————————————————————————–—
O autorovi: Marek Kvapil zahradničí na svém pozemku na Hané. Je lektorem a organizátorem těchto kurzů: Semínkový kurz / Design permakulturní zahrady / Základy potravinové bezpečnosti.
Budu vděčný za názory na závazky plynoucí ze zmíněné smlouvy – zejména pokud si tohle přečte nějaký právník. Těším se na případnou diskuzi…
Marku, zkoušel jsi oslovit ekologický právní servis?i
Před několika měsíci jsem se na ně obracel ohledně záměru založit nějakou semenářskou neziskovku a financovat její chod prodejem semínek, což je ovšem pro ÚKZUZ nepřijatelné. Tehdy jsem ale netušil nic o Mezinárodní smlouvě o rostlinných genetických zdrojích, což, myslím, zásadně mění situaci ve prospěch nezávislých semenářských aktivit:-) Jejich právní názor či rozbor by mě v této souvislosti opravdu velice zajímal…
Spíše než neziskovka by to chtělo rozvojový fond (nadace, svěřenecký fond a podobně). Přeci jenom udržení je možné jen rozvojem (protože se rozvíjí všechno ostatní a pokud by to nedrželo krok, tak bude vytlačeno právě tém vším ostatním a z pouhého “udržování” se stává úpadek) a současný systém si sám žádá peníze…Prostředky na rozvoj jsou potřeba, jinak dochází k zaostávání, vytlačení na okraj a nakonec živoření – ať rostlinných či živočišných /včetně lidí/ druhů a odrůd. Z tohoto okraje už se nedostanou jinak než rozvojem a pro ten musejí získat “nějak” místo, síly, materiály atd. – a to obvykle nevydá společnost jenž to všechno pohltila…zadharmo.
Však ale na svojej záhrade si môžete pestovať čo chcete, nie? Ja mám doma tiež semená z gengelu a používam ich a množím a používam a zase množím a kto ma zastaví? Nechodím ich rpedávať na trh, posúvame si ich po známosti a tovar (ovocie a zeleninu) si tiež posúvame po známosti, prípadne môže človek legálne predávať prebytky zo záhrady a tam nikoho nezaujíma, čo je aká odroda… Hm?
Jasně, v tom problém není. Problém je v tom, že podle našich zákonů není legální tyto odrůdy prodávat nebo je vyměňovat s jinými lidmi a tím je omezeno základní právo zemědělců a pěstitelů. A navíc, není-li neregistrované odrůdy možné legálně prodávat, potom jsou strašně špatně dostupné, strašně málo se používají a jsou ohrožovány zánikem. Takže jde o to jejich prodej zlegalizovat, aby se zlepšila jejich dostupnost a zvýšily šance na jejich přežití.
Jinak, mně by se opravdu líbilo, když by se na lokálních trzích kromě lokálního ovoce a zeleniny, mohly prodávat i lokální semínka odrůd, které udržují místní pěstitelé. Koupit si semínka místní krajové odrůdy od někoho, kdo tuto odrůdy třeba třice let udržoval semenařením na své zahrádce a předává spolu se semínky také zkušenosti s jejím pěstováním, příběh své odrůdy, to je něco nesrovnatelného s nákupem semínek průmyslově vyráběných odrůd v supermarketu…
Poslyšte, že je něco “legální” znamená, že už na to zákon nějak pamatuje a to mnohdy ne zrovna šťastným způsobem…”upravuje”.
Že je něco nelegální (ilegální) zase znamená, že to zákon (respektive politici naštěstí zatím ještě neřešili! – Protože dej nad něčím moc politikům a víme ze zkušenosti, co z toho leze…Jakmile se do něčeho dali, byla z toho katastrofa.)
Třetí varinata je, že je něco protizákonné (“protilegální”) – tato varinta může nastat jen když už to bylo nějak “ošetřeno” zákonem (tedy “legalizováno”) a něco je ZAKÁZÁNO. Popřípadě když to stojí proti jiným zákonům.
Čili – NElegální neznamená zakázané ani nijak špatné z pohledu zákonnosti, prostě jen to že to zatím nestálo za to politikům nějak dostat pod svá kritéria…
PS.: Mnoho naivních lidí bylo podvedeno propagandou, když se nechali strhnout k podpoře “legalizace marihuany”:D (já ne.) S jakým výsledkem jakmile to “zákon začal řešit” se pak můžou setkat – monopolizace atd. – z toho musejí být asi rozčarováni. Dávám to jenom jako příklad.
Myslím, že nemá smysl slovíčkařit. Je jedno, jak to nazveme, ale faktem zůstává, že prodej semínek neregistrovaných odrůd je zákonem zakázán stejně jako prodej semínek, která nesplňují požadavky stanovené zákonem o uvádění osiva do oběhu a vyhláškou.
Díky Marku, souhlasím s Tebou, že je opravdu akutní tohle řešit a konečně ujasnit pravidla tak, aby člověk, který dělá z vlastního přesvědčení dobrou věc nejen pro sebe, ale i pro naše potomky a všechny, kdo cítí odpovědnost za kulturní bohatství, které jsme v podobě těch starých a krajových, s láskou opečovávaných odrůd zdědili, nebyl za to trestán. Zatím nevím o žádné prováděcí vyhlášce, která by zakotvila postihy pro drobnopěstitele, kteří svoje vypěstovaná semena, rouby, cibulky, sazenice apod. sdílejí tak, jak to bylo odjakživa samozřejmostí, a věřím, že to nedojde nikdy tak daleko. Naopak doufám, že se snad mezi lidmi, kteří mají moc tohle změnit, najde řešení, které by uklidnilo paranoidní obavy, že by takoví drobnopěstitelé ohrozili mezinárodní trh certifikovaným osivem.
Pokud jde o neziskovku. zaujala mne myšlenka (OKAP), že by to chtělo rozvojový fond (nadace, svěřenecký fond a podobně). V různých dotačních titulech zaznívají hesla jako trvalá udržitelnost, možná by se tímto způsobem prostředky daly také získat a tyto snahy zlegalizovat. Ideální by podle mne bylo propojit oficiální genobanku – odborníky, kteří by byli přece jenom garantem, s těmi nadšenci, kterým se (navzdory nadšení možná někdy i právem) vytýká diletantský přístup. Pokud to úředníci ministerstev myslí s tou udržitelností opravdu vážně (i když v tomto ohledu jsem trochu skeptická), a hlavně, pokud by se podařilo najít společnou řeč s odborníky (i když v tomto ohledu jsem taky trochu skeptická), mohlo by to projít. Je to na lidech. Hela
Ahoj Helo, díky moc za komentář, ano, je pravda, že i když zákon prodej a výměnu neregistrovaných odrůd zakazuje, ÚKZUZ za to, pokud vím, dosud žádného drobnopěsitele ani neziskovku nepostihl. Teoreticky to ale kdykoli udělat může, protože mu to umožňuje zákon sb. 219/2003 o uvádění osiva a sadby do oběhu. Fakticky tak zatím zřejmě nečiní, což je fajn a bohudík za to. Naprosto souhlasím, že je třeba konečně vyjasnit pravidla, protože to začíná být problém nejen u nás ale prakticky v celé EU. Dokonce k tomu vyšla skvělá knížka, kterou si hodlám časem pořídit: http://www.amazon.com/Realising-Farmers-Rights-Genetic-Resources/dp/0415643848#reader_0415643848
Propojení odborníků v genobankách a semenářských nadšenců by bylo ideální. Je skvělé, že vůbec genobanky vznikly, že fungují a že se podařilo zachránit část ohrožených odrůd. Problém je v tom, že byly bezmála všechny zdroje nasměrovány do ex situ strategie uchování genetických zdrojů a skoro úplně se přitom zapomnělo na komplementární in situ strategii uchování odrůd na zahradách a na polích obyčejnými zemědělci a zahrádkáři. Uchování in situ má oproti genovým bankám výhodu v tom, že se odrůdy mohou vyvíjet a adaptovat na měníci se podmínky a že jsou zároveň s nimi udržovány a rozvíjeny znalosti spojené s využíváním těchto odrůd. Myslím, že nazrál čas vytvořit takové podmínky, aby uchování a rozvíjení odrůd in situ konečně rozkvetlo.
Osobně jsem pro úplnou deregulaci uvádění osiv do oběhu v malém balení (běžně dostupné balíčky pro zahrádkáře): Žádná povinná registrace, žádné poplakty, žádná evidence, žádná kontrola. Na takové drobné úrovni myslím funguje dobře zpětná vazba, takže lidé budou v konkurenci různých nabídek preferovat takové dodavatele, jejichž semínka jsou kvalitnější (mají dobrou klíčivost). Při takovém drobném prodeji je navíc minimální riziko epidemického rozšíření nějaké choroby či škůdce osivem (nehledě na to, že je třeba takové riziko postavit na váhu vedle rizika genetické eroze, kterou se nedaří zastavit…) Takže klidně úplná deregulace malých balení semen: Ať rozkvetou drobné rodinné semenářské firmy, jako je třeba irská Brown Envelope Seeds nebo britská Real Seeds, ať vzniknou vedle Gengelu další semenářské neziskovky, které financují svou činnost prodejem odrůd, o něž pečují, ať zahrádkáři na trzích mohou prodávat přebytky svých semen, ať prostě každý, kdo pečuje o nějakou kolekci odrůd může semínka těchto odrůd prodávat jiným, šířit je tak k dalším lidem a zároveň tím mít ze své užitečné práce ihned užitek. Ať jsou lidé motivování k zakládání svých osobních či komunitních kolekcí odrůd, k zakládání semínkových bank či knihoven, ať jsou motivováni k tomu, aby své kolekce udržovali, ať jsou ihned odměňováni za to, když nějakou odrůdu poskytnou někomu jinému a zvýší tak šanci na její přežití. Ať odrůdy jen neskomírají zmražené v genových bankác, ale ať mohou žít, být v pohybu, přesouvat se dynamicky z místa na místo, rozvíjet se… vždyť to dělaly 10 000 let, tak proč tento rozvoj znovu neuvolnit alespoň na úrovni drobného semenaření?
Proč to nevyřešit jako growshopy s konopnými semeny? Semena jsou jen pro “sběratelské a výstavní účely” 😀
You’re a really beneficial website; could not make it without ya!|
OA86cW http://www.y7YwKx7Pm6OnyJvolbcwrWdoEnRF29pb.com